Bylo krásné předjaří, teploty atakovaly pravidelně 20°C a tak jsem se rozhodl, že po 2 letech v oddílu je na čase udělat něco se statusem věčného začátečníka a nasbírat konečně nějaké další zkušenosti. Přihlásil jsem se tedy na první jarní akci na Doubravě...
Bylo krásné předjaří, teploty atakovaly pravidelně 20°C a tak jsem se rozhodl, že po 2 letech v oddílu je na čase udělat něco se statusem věčného začátečníka a nasbírat konečně nějaké další zkušenosti. Přihlásil jsem se tedy na první jarní akci na Doubravě.
Jak už to tak bývá, když se člověk k něčemu rozhoupe po delších odkladech, ideální počasí, slibující pohodovou jarní vodu, se dva dny před akcí rapidně zhoršilo a výhledy na sobotu slibovaly spíše kryogenní než opalovací lázně. V pátek jsem proto ještě rychle na Svratce testoval co si vzít na sebe, abych tu zimu přestál, a také jsem se alespoň trošku rozjezdil po skoro půlroční pauze.
V sobotu jsme se všichni sešli na loděnici s dostatečným předstihem a autobus vyjel se zpožděním 5 minut, což byl podle reakcí ostatních zřejmě úspěch. Vytahuji slivovici, dávám si loka na zjemnění pilotáže a odbourání stresu a nechávám kolovat. Skoro nikdo se ale nepřipojil. Cesta byla bez problému a do Pařížova jsme dorazili asi 10 minut před začátkem akce. Nečekal jsem, že na řece budeme sami, ale ty davy lidí na startu mě šokovaly. Z řeky, kterou jsem před akcí trošku studoval, jsem měl menší respekt a fakt, že kromě balvanů a peřejí budu muset na vodě ještě neustále řešit odstup od lodí, mi na náladě moc nepřidal. Následně jsem znervózněl ještě víc, když se v autobuse všichni členové naší výpravy začaly navlékat do neoprenu od hlavy až k patě, aby tak sladili svůj vzhled s tisíci vodáky tam venku, zatímco v mé výbavě tento kus oděvu nahrazovaly pouze sporé šusťákové kraťásky. Nu což budu za exota. Vědom si toho, že pár studených dnů už jsem na vodě v podobné výbavě přežil, hodil jsem si svou I4ku na rameno, došel k vodě a za krátko jsme vyrazili do skrumáže na řece. Chvíli na to jsem se musel usmát, když mi kolem projíždějící Fík hlásil, že jsem měl s tím přehnaným zateplením pravdu, v neoprenu je mu prý vedro.
S každým ujetým metrem se má nervozita zmenšovala a začal jsem si užívat pěkně tekoucí vodu s občasnými vlnkami a sem tam jsem cvičně zajel i do vracáku, abych nabyl větší jistoty před těžšími úseky. Až na jednu baraku, na které jela Ivana s dvanáctiletým háčkem, jeli všichni na kajaku. První jela Veronika, za ní Tadeáš a Lidka a zbytek výpravy byl po celou dobu různě promíchán, protože udržovat stanovené pořadí bylo přes hustotu lodní dopravy na úzkém toku poněkud obtížné.
Zhruba po kilometru se za ostrou levotočivou zatáčkou objevila překážka v podobě klády, která se dala s rozjezdem přeskočit na pravé straně, kde byla mírně ponořena, nebo se to dalo podjet i těsně kolem levého břehu. Po té, co jsem viděl pár zdařilých skokanů, jsem se rozhodl, že si taky zkusím skočit. Několik členů naší výpravy už kládu překonalo a pomalu přicházela řada na mě. Přeskočila mě ale jedna pálava, jejíž posádka se u klády cvakla a já musel počkat, než vyprostí loď zaseknutou pod kládou. Po jejím vyproštění jsem na nic nečekal a vyrazil ke kládě, protože jsme se tu zdrželi už dost dlouho. Pár rychlých záběrů, letmý pohled na kládu, abych zkorigoval směr a pak přišla panika, zřejmě díky vyprošťování pálavy se celá kláda pozvedla a průjezd vpravo už nebyl možný. Proud byl dost silný na to, aby mi bylo jasné, že s tím už nic nenadělám. Náraz, krátká modlitba a už se motám hlavou dolů i s lodí pod kládou. Z lodi jsem se dostal ani nevím jak a v následující chvíli v pořadí pádlo, já, loď pokračujeme dál po proudu. Po padesáti metrech splývání jsem na břehu. Vyvázl jsem jen s pár oděrkami a zařekl se, že u další klády už raději zvolím jistotu než riskantní kousek.
Až k Mladoticím je plavba poměrně nenáročná, ale je potřeba být pořád ve střehu, záludných balvanů a menších peřejek je na řece dostatek. Kousek před Mladoticemi projíždíme peřejí Tři pany (pozn. autora: takhle jsem to našel na netu). Až na malé zhoupnutí uprostřed byl průjezd celkem snadný. Následuje betonová navigace přes celou vesnici a na jejím konci bludiště z balvanů. V jednom z ideálních průjezdů uvázl raft a tak je potřeba svižně kličkovat alternativní trasou. Jedu ve stopě za Verčou a po nějakých 4-5 ostrých zatáčkách jsem bezpečně venku, i když poslední balvany jsem míjel už hodně natěsno. Za další zatáčkou pak vysedáme u nejtěžšího úseku, peřeje Martin a jdeme obhlídnout situaci. Od startu se výrazně ochladilo a moje kraťasy mi začínají po vysednutí z lodi připadat přece jen trochu nedostatečné a také ruce v neoprenových rukavicích už skoro necítím. Kajakáři tady většinou projíždějí v pohodě, problémy mají mnohem častěji nafukovačky, protože nejsou tak obratné. Proud se valí přímo na obrovský balvan uprostřed a ideální stopa tak vypadá jako esíčko. Na manévr je velmi málo času a kdo zaváhá, zůstane viset na balvanu a může hovořit o štěstí, když neskončí ve vodě. Naše baraka na balvanu přistála také, ale nakonec se kolem balvanu obtočila vlevo a na zpátečku projela zbytek peřeje, cvakl se pouze Laďa. A to tak nešťastně, že zlomil pádlo. Chvíli čekáme pod peřejí, než se podaří pádlo provizorně opravit a vyrážíme dál, protože zima už je opravdu vlezlá. Než dorazíme do cíle v Ronově, čekají nás už jen dva jezy. Na obou to slušně drhne, ale sjíždíme, přenášet se nikomu nechce. V Ronově jsou dva mosty, po čtvrthodině čekání zjišťujeme, že náš autobus čeká až v cíli u druhého mostu. Veronika nás ještě zkouší ukecat na druhý sjezd řeky, ale většina výpravy nemá chuť dál mrznout a tak pro dnešek končíme.
Po příchodu k autobusu mám jedinou touhu a to co nejrychleji se převléknout a konečně se zahřát. Jenže prsty jsou tak ztuhlé, že jindy snadné rozepnutí přezky na vestě či helmě představuje téměř nadlidský výkon. Po chvíli frustrujícího zápasu s přezkami se vymaňuji z mokrého sevření, oblékám se v autobuse do suchého a lituju Laďu, který má všechny věci v autě na startu a nezbývá mu než poskakovat v hydru kolem autobusu. Dnes podruhé vytáhnu ploskaňu a tentokrát se mi vrací skoro prázdná. Cestou do Brna se spustil solidní déšť smíchaný se sněhem a teplota poklesla na 2°C. Z pohledu začátečníka je Doubrava mezi Pařížovem a Ronovem pěkná řeka a rád se na ni budu vracet, ale tentokrát snad nikomu nevadilo, že se druhý sjezd nekonal.
Postřehy členů oddílu z letního zájezdu do Rakouska, tak jak ho viděli vlastníma očima...
Ve středu, kdy se odjíždělo do Rakouska, jsme někteří (zřejmě jen já) doběhli na poslední chvíli. Při odjezdu od loděnice jsem si teprve začínala uvědomovat, kam to vlastně jedu. I když už jezdím na kajaku dlouho, myslím si, že nemám takové zkušenosti abych jela na řeky do Rakouska. Správnou jízdu se ale nenaučím jinak, než tím, že budu stále trénovat a jezdit na různé řeky. Při cestě autobusem se někteří dívali na filmy, jiní si četli knížky, další hráli Bang1! a ti zbylí jedli, nebo se zajímali o to , jaké řeky se v Rakousku pojedou.
Během jízdy bylo i pár zastávek, kdy několik lidí šlo na záchod a ostatní si užívali té přírody, kterou kolem sebe měli. Nebo jedli svačinky, které si nabrali na cestu.
Po příjezdu do kempu jsme všichni začali stavět stany a vytahovat lodě, aby se vyzkoušela vlnka a válec přímo v kempu. Já v plánu neměla jít na vlnku, ale po tom všem přemlouvání jsem šla (a taky se mi to potom nevyplatilo). Když jsem šla kolem řeky a viděla jak všichni vylézají úplně mokří na břeh, protože se cvakli, dost jsem znejistěla, ale šla jsem. Po několika přejezdech na vlnce ke mně přijel Honza Ž. a přemlouval mě, abych jela přes vlnku pod válečkem. Já měla dost nahnáno, protože jsem se bála, že když jsem na řece takový "dřepas", že se cvaknu a budu plavat. Nakonec jsem tam vjela, ale v půlce jsem (nevím proč) zrušila náklon a najednou jsem si vyměnila místo se svým dnem lodi, které většinou bývá pod vodou. Honza se hned snažil pomoci, ale já jsem nebyla schopná spolupracovat a tak jsme sjeli ještě o trošku níže. Po tomhle jsem si říkala, co v tom Rakousku vlastně dělám. Jakmile jsme se dostali na břeh, hned jsem tam šla znovu, ale po pár přejezdech na vlnce jsme lezli z vody ven. Po převlečení, usušení a navečeření jsme šli hrát Bang! a Pavel B. a další nám k tomu hráli na kytary a zpívali. Po několika hrách Bangu! jsme zjistili, že už je dost pozdě šli jsme, většinou, spát.
Ha, úterý, tři hodiny odpoledne. Loučím se s kolegy z práce se slovy: „myslete na mě v dobrém. Jo a píchněte mi kolem páté“ a vydávám se kvapem na loděnici. Volím strategii dřívějšího příchodu, abych lstivě a nepozorovaně stihl ukořistit nejlepší místo na vleku, avšak můj plán dostává značné trhliny v podobě pana elektrikáře a jeho rázného: „ještě nenavazuj a počkej na ostatní“! No paráda: lukrativní místo v trapu a ještě tady musím tvrdnout hodinu, než se to začne scházet. Hned po příchodu zbylých účastníků zájezdu se Báře dokonale povedlo oklamat mě tělem – doslova – jelikož z Báry se asi po deseti minutách nenucené konverzace vyklubala její sestra Mája.
Samotné navazování probíhalo v klasickém rackovsko-chaotickém provedení, kdy se nejprve vymyslela propracovaná metoda „komínků“, aby si následně stejně každý navázal, kde se mu zrovna zachtělo. Veškerým zbylým pokusům o organizaci utnul tipec zmatený René, jenž o své účasti, jak už to u něj bývá zvykem, rozhodl na poslední chvíli a jal se svou loďku napasovat tak nějak „někam“ mezi.
Na druhou stranu nutno poznamenat, že ho doprovázela jakási slečna, což dávalo slušnou šanci, že jej Jirka nebude muset lámanou němčinou vysekávat z vězení kdesi v Oestereichu kvůli obtěžování nezletilých děvčat. Co se na loděnici dělo po navázání nemám tušení, páč se svou skupinkou nepeču – resp. nevařím (což se ukázalo jako velice prozíravý tah – pozn. autor)
středa:
„Vypnul jsem toustovač?“ Ptám se sám sebe během zběsilého úprku na ranní
autobus a všude kolem prskám zbytky zubní pasty. Stav toustovače mi sice stále
nedá pokoj, ale bus jedoucí k loděnici s vypětím posledních sil dobíhám a
zpocený usedám na sedadlo. „Výborně“ – takhle určitě budu na loděnici první,
včerejší křivdy ohledně vleku budou pomstěny prostorným dvousedadlem v
autobusu. „Jaký zasedací pořádek?“,“jak jako ten, o kterém se včera mluvilo“.
Takže zase nic. Brzké vstávání, ranní buso-jogging, riziko požáru činžovního
bytu dva plus jedna a to všechno úplně zbytečně. Odevzdaně pomáhám s nošením
věcí a sám pro sebe si mumlám něco o krutém světě (a o prdelích).
Daleká cesta se, jak už to tak u dalekých cest bývá, nesla v duchu propoceného trika, bolavé páteře a nudy. Hlavně nudy. Situaci se sice pokoušela zachránit výprodejová DVDčka, ale za sebe musím říct, že to byly pokusy dosti chabé. Naštěstí sotva co blonďatý ďábel vyzrál nad Žutem, se před námi objevil Möll a hlavně kemp jakožto kýžená cílová destinace.
Tak honem rychle rozbít základní tábor a hurá na cvičnou vlnku, ať taky ti Rakušáci vidí, jak se to má dělat. Než jsem se stihl nasoukat do gumy a sundat svoje ammo, naše oddílová omladina už dovádí na řece. Nevadí, nic se neděje, aspoň přilákají publikum a trochu ho rozehřejí, než nastoupí největší hvězda. „Zajímavé“, říkám si, když jdu kolem vody k cvičné vlnce. Obecenstvo všeho všudy žádné, zato plavající LidkoKajak bez Lidky kvapem směřující do válečku pod vlnkou. „Kde je Lidka?““A hele, tady nám plave“. No nic, takové věci se OSTATNÍM stávají a já hodlám pomstít její krysu noblesním surfingem ve válečku. Najíždím tedy, náklon, záklon, záběr a… už mě to mele a znechuceně vyplivuje hlavou dolů. Nicméně se mi daří zachovat klid a už si chystám pádlo na bravurního eskymáka. Záběr od lodi, kyčloškub, vše podle učebnice, ale místo na hladině jsem stále na nedobrovolné exkurzi podvodního světa a vzduchu ubývá. No, nebudu to protahovat, prostě jsem ani na čtvrtý pokus nezvedl, krysím a následná rozplavba přímým směrem do dalšího válce mi přináší pěkných pár modřin na nohou. Hned první den mi tedy řeka velice netaktním způsobem naznačila, že se mám ještě hodně co učit.
A aby toho plavání nebylo snad málo, tak si ten den střihla moc pěkného plaváka i Bára, o kterém si tady někde můžete přečíst z první ruky přímo od autorky onoho eskamotérského počinu. Vydařený den završily dvě události: kvůli úspoře sedmdesáti eurocentů jsem do stanu nafasoval kromě komárů i Reného a druhá: tak dlouho jsem řešil, jaké pečivo si vezmu s sebou, až jsem si jej zapomněl zabalit úplně. Takhle zpětně, s odstupem času, těžko říct, co bylo vlastně horší .
čtvrtek:
Tak konečně první ostrý den na vodě. Dva úseky řeky Moll. První část k
elektrárně bych přirovnal k naší Doubravce. Teklo to, houpalo, ale bohužel i z
času na čas pěkně drhlo o dno. Ale jako motivační úvod dobrý. Dojem jenom
trochu pokazila absence kiosku s buřty a pivkem, kterých jsou na našich letních
řekách na každém rohu a tak jsem musel vzít za vděk jablkem a tyčinkou z
domácích zásob. Tihle kluci Rakouští prostě nemají smysl pro obchod.
Druhá část začínala pod výpustí elektrárny a tekla až k nám do kempu. Začátek nenechal nikoho na pochybách, že jsme oddíl vskutku trénovaný a odvážný a tak si drtivá většina účastníků (včetně babičky) vyzkoušela alpinstart z pětimetrové stráně nad řekou, ale jinak prvních pár set metrů spodního úseku nic moc. Volej, za který by se nemusela stydět ani Berounka a místo koukatelné krajinovky jen vrbičky od nevidím do nevidím. Naštěstí tento stav trval jenom do doby, než se do řeky připojilo pár dalších přítoků a řeka tak pozvolna nabrala na obrátkách a dlužno dodat, že to nakonec bylo moc pěkné pohoupání. První den tedy nastavil laťku docela vysoko, takže jsem zvědavý, co bude dál.
První den na vodě. Na programu máme dva úseky Möllu. Z Winklern do Rakowitzen a z Flattach do Obervellachu, do kempu. Mezi nimi je přehrada a hlavně je část vody vedena trubkami a nedá se to tudíž jet. První úsek pěkně teče. Občas kámen, občas vlny. Druhý úsek začíná hned pod výpustí přehrady. Nasedáme různě. Někdo přenáší na druhý břeh, většina však startuje ze břehu sešupem buď z pětimetrové, nebo desetimetrové stráně. Začátek je asi kilometr volej, ale pak už to teče. Po cestě místy trénujeme a vše zakončíme tréninkem ve válečku u kempu.
Dneska jsme jeli Möll od elektrárny přes kemp k přehradě, kde čekal autobus. Nejprve jsme ale jeli nahoru k elektrárně, kde jsme se převlékli do hydra a odvázali lodě. Pak jsme nasedli a přistáli na vodu (nasedli jsme na trávě a sklouzli jsme se do vody). Chvíli jsme jeli po naprosto klidné vodě a po chvíli nastali menší peřeje. Chvíli byly ty peřeje a pak byla voda zase klidná až ke kempu, kde bylo místo na trénování. Chvíli jsme si zablbli v tom posledním trénovacím skokánku, kde se cvakl Jiřík, ale vyeskymoval. Pak se cvakla Irena a vykrysila. Když jsme se chystali k odjezdu, tak jsem se pokoušel o cvičného eskymáka, ale nepovedl se mi a tak jsem vyplaval. Jana a Vladimír mně pomohli dostat se ke břehu, vylít loď a zpátky nasednout do lodi. Když jsem nasedl, tak už jsme odjížděli. Chvíli jsme zase jeli po klidné řece. Pak začali nejprve menší a pak větší peřeje. Na začátku jedné peřeje jsem se zase cvakl, tak že jsem najel na vlnu a ona mě hodila do bočního válečku, který mě cvakl. Když jsem vyplaval, přijel pro mě Jiřík, zatímco ostatní zachraňovali loď. Já jsem celou peřej proplaval za Jiříkovou lodí. Když jsem se konečně dostal na břeh, tak jsem byl promrzlý a byl jsem rád, když jsem zase dostal k lodi a zase do ní nasedl. Zbytek cesty k autobusu proběhl bez problémů. Když jsme se všichni převlékli do suchého a navázali lodě, tak jsme vyrazili do kempu. V podvečer jsme šli na procházku k vodopádům.
Dneska je v plánu horní úsek Möllu. Nasedáme v Döllachu a končíme ve Winklern, tam kde jsem ve čtvrtek začínali. Začínáme asi půl kilometru na kolmým třímetrovým jezem. Honza se tam jede podívat na koloběžce a vrací se s pesimismem. Jiříkovi se to nezdá a jede se podívat sám. Verdikt je jasný. Je to v pohodě, jez je menší než ten "náš" a všichni jedou. Vše jde hladce až po Báru. Ta skáče a nevyeskymuje. To ale ještě nevím. Zdá se mně, že mně někdo ukazuje pádlem, ale neviděl jsme Báru odjíždět. Přijíždím na hranu abych se podíval a vidím dno její lodi. Jak jsem se ale naklonil nad hranu, tak už s tím nic nenadělám a padám. Naštěstí vedle její lodi. Kdyby ale vyplavala na druhou stranu, tak jsem jí nejspíš spadl na hlavu. Z předklonu ale padám po hlavě dolů. Je z toho moje první rozplavba dne. Pod jezem začíná asi tříkilometrový úsek hodnocený II-III. První peřej teče pěkně z kopce a je tam i pár kamenů. Jeden nestíhám objet a dělám kotrmelec do díry za ním. Druhá krysa dne po padesáti metrech. Naštěstí jsem plaval jen asi metr. To Irena to má horší. Taky se ťukla o kámen ale kousíček plave. Dostala asi ránu do hlavy, protože jí z obočí trochu teče krev. Nejspíš si ho rozrazila brýlemi. Začátek nic moc, ale postupně se dostávám do tempa a už to jde. Po třech kilometrech se řeka zklidní na II. Zkoušíme zastavovat jako skupinka. Nejdřív nám to úplně nejde, ale další pokusy už jsou lepší. Řeka nemá moc vody, tak občas drhneme. Chudáci lodě. Jak to jede z kopce, tak 15 kiláků uteče jako nic a už jsme u mostu kde končíme. Převlíct, navázat, lehký oběd a hurá do Lienzu do dalšího kempu. Místo mají, tak se utáboříme. V kempu je i menší bazén, tak si můžeme zaplavat. Zítra nás čeká Isel.
Je neděle 8. července. Po včerejším příjezdu z Obervellachu a jeho krásného horského panoramatu jsme zakempovali v městečku Amlach v blízkosti Lienzu, dějišti každoročního Dolomitenmanna, o čemž nás informoval Jirka. Opět krásné horské panorama, chybí jen blízkost vody. Je tu jen malý bazén - no kayaks, zato cvičný kanál, ale ten je trochu dál. Ranní zvonění zvonů nikoho ze stanu nevytáhlo, natož do kostela. Příprava na vodu probíhá obvykle. Dnes na vodu nejede Irča s dětmi - včerejší úraz obočí a náročná řeka. Vyjíždíme přesně v devět. Ze zapomenutých věcí jen Janiny brýle, údajně na umývárce. Po telefonátu Irče zjišťuje, že si na nich sedí. Jedeme přes Lienz, kolem řeky Isel, kterou dnes pojedeme. Vodu občas vidíme, pokud to vegetace dovolí, občas přes ni přejíždíme. Teče krásným údolím vroubeným skalami, horami s občasnou vesnicí a roztroušenými samotami s pasoucími se kravami a ovcemi. Údolí v dálce uzavírají štíty hor s bílými náprsenkami ledovců, které řece dávají proměnlivý denní průtok, podle tepelné intenzity. Po dvaceti kilometrech zastavujeme na parkovišti za protilavinovým tunelem. Řeka o sobě dává vědět hukotem, kterému nebrání ani běžící motor. Jirka nás seznamuje s denním plánem - katarakt pojede sám, dál se připojí další tři, kteří na to mají - Verča, Pavel Bečka a Honza Žamberský. Tyto budou jistit v horní části ze břehu zatím nejedoucí s házečkama. Ostatní se připojí po asi třech kilometrech pod vesničkou Huben. Řidič otvírá dveře, hukot skokově zesiluje, s jeho vibracemi běhá mráz po zádech, který se umocňuje pohledem na vodu. Tak to tedy ne - silný proud, přetékající přes balvany, tvořící půlkruhovité efektní přepady, dále koryto zpěněné vody, nečitelně, na druhé straně také slabší proud s četnými balvany, ale teoreticky průjezdný. Mezi tím převlékání do gumy, odvazování lodí, příprava na vodu. Ostatni obhlíží vodu, zaříkají se, že na toto ne, ani jejich děti, obhlíží a hodnotí mapu. Odvážlivci snáší lodě k vodě pod most, nasedají, přejíždějí přes klidnou část, vysedají a přenášejí lodě po druhém, schůdnějším, břehu pod katarakt. Mezitím slézá po protější stráni zajištění s házečkami. Jirka vysvětluje kudyma a jak jet, kluci s házečkama se rozestavují podle jeho pokynů, vrací se k lodi, nasedá a kolem druhého břehu sjíždí. Foťáky cvakají, kamery točí,mráz pomalu přestává pochodovat po zádech. Ono to jde, musí se to jen umět. Jirka zastavuje u zbývající trojice, která nasedá a jede po krátkých úsecích dále. Kluci s házečkama se vracejí, práci neměli, ale byli více než potřební. Nasedáme do autobusu a jedeme o asi tři kilometry níž, pod vesničku Huben, kde bude nasedat zbytek. Přejíždíme řeku, vyhlížíme, ale vidíme jen raft. Po zastavení a nacouvání autobusu na parkoviště vyhlížíme dál. Projíždí raft, za chvíli druhý a někdo se mě ptá, proč se nestrojím, jestli nejedu. Za chvíli přijíždí Jirka s ostatními, chybí jen Tajda, čeká na něj vesta s přilbou. Ty pojedeš za Tajdou, říká mi Jana, budeš ho jistit, na tebe je spolehnutí. Odpovídám, že jištění bych potřeboval taky. Verča udílí příkazy jak se chovat na vodě, tak otravné, my přece víme, ale tak potřebně, což si nepřipouštíme. Sedáme na vodu: Jirka, Jana, Tajda a já, pak další skupina po které se jen občas ohlédnu. Rychlý proud, vlnky, vlny, jede mi to rychleji než Tajdovi, brzdím, ale nepomáhá, občas jedu souběžně, snažím se vrátit za Tajdu. Vlny ve kterých se mi Tajda ztrácí jsou napříč a v prohlubni mezi vlnami to už neudržím a jdu pod vodu, vypadávám a plavu. Předjíždí mě Verčina skupina a dochází na její rady. Teď jsou dobré. Verča organizuje moje vylovení, chycení lodě. Loď se zastavuje na jednom z prahů řeky, doplouvám a dolézám, výlévám a zjišťuji ztráty - jen malá petka s vodou, házečka zůstala. Nasedám a jedeme dál. Už jsem hodný, už se držím Jirkovi stopy. Každá sranda něco stojí. Doplouváme do St. Johanu. Oběd, začíná pršet, ale končí jen několika kapkami. Přijíždí autobus Hradečáků, za chvíli přijíždí na raftech a barakách. Opět nasedáme. I ti, kteří to jen zkoušeli, co to s jejich stavem udělá. Po skupinkách vyjíždíme. Občas zastávka, taky nutná na čurání. Na březích se objevují lidé, krávy, mávání, zdravení. Na pravém břehu hrad, za chvíli Lienz. Silniční most přes který jsme jeli. Před mostem vlnka. Jirka jede jako na Dolomitenmannu pravým proudem, pak máme přepádlovat vlevo a před mostem zastavit a končit. Vlny pod vlnkou jsou dost velké, snáší nás to dál, až k železničnímu mostu. Nedaří se pádlovat proti proudu, ručkuju po kameni, ale není to řešení. Přejíždím na protější břeh za Lidkou a Fíkem. Fík vylézá nahoru a hází házečku s karabinou. Po vylití vytahujeme lodě. Vylézám, Lidka vylézá jištěna lanem. Kolem probíhá Jirka za Janou, která přistála níž, až na soutoku. Běžím za nimi, ale pomoc nepotřebují. Odnášíme lodě k autobusu přes most, převlékáme se, navazujeme a vracíme se do kempu. Sušení, vaření a loučení s Laďou, který se vrací pracovat. Večer plánování na zítřejší volný den, hory, kanál, město, bobová dráha. Večer kytara, čekání příchodu paní, že rušíme noční klid. Přichází ale déšť, který nás zahání do stanů.
PS: Verče jsem nepoděkoval za pomoc.
Přestože jsem na každém zájezdě na vodu s Rackem zvyklý využít „volný den“ , který je vyčleněn na odpočinek, na vycházku do okolních hor, letos jsem udělal vyjímku.
Nacházíme se v autocampu u řeky Drávy nedaleko města Lienz. Řeka Dráva při pěší prohlídce po dojezdu busu do kempu teče svižně, ale vzhledem k okamžitému stavu vypadá docela nevinně. Dráva je známa také svou přírodní slalomovou dráhou, ve které se dá pěkně pocvičit v rychle tekoucí vodě jízdou na lodi mezi překážkami z kamenů a mezi brankami. Se svou lodí se sžívám již několikátou sezonu, ale ani řeku ani slalomku jsem zatím nedal. Bylo to kvůli možným výkyvům vodního stavu řeky, které způsobují neočekávaně spouštěné hydroelektrárny na horním toku, a na řeku si netroufal.
Vyjímka tedy spočívala v rozhodnutí, že výlet do hor letos oželím, a čas využiji na seznámení se s řekou a slalomkou. Stejný nápad jít si zajezdit na lodi a nejít do hor, měli i naši šikovní jezdci Honzík Ž., Pavlík B. a Honza M., které navíc lákal ještě nedaleký rodeový váleček níže před mostem nedaleko soutoku s Iselem.
To mě potěšilo, že nás bude víc a do sytosti si zajezdíme. Vyrazili jsme s kajaky na ramenou po desáté k řece a hezky si pocvičili a slalomku několikrát vynesli a po libosti sjeli. Slunečné počasí nás ještě zlákalo na váleček níže, ale ten se jako rodeový při daném stavu moc nejevil. Atrakce to byla ale dobrá a hlavně Pavlík a oba Honzové si na ní užili dost legrace. Nic, končíme, řekli jsme si a vytahujeme lodě na vysoký břeh. Honza M. se svou rodeovkou trošku opozdil a co se nestalo, drží se v malém jazyku mezi dvěma kameny v 90-tkovém náklonu a vypadá jakoby si něco nacvičoval něž vyleze na břeh.... Koukáme na něj a máme legraci z toho, co tam vyvádí, když zaslechneme, že něco volá...: „Pomoooc, pomoc....“ Konec chichotu, proud je silnější Honza se už neudržel. Vyrážíme po proudu pomoci, ale Honzova skvěle nacvičená sebezáchrana a ne moc hluboká voda je rychlejší. Už je vpořádku na břehu. Vše dobře dopadlo.
Spokojeni s treninkem jsme si naložili lodě na ramena a vyrazili zpět k nyní vzdálenému kempu, a ikdyž se lodě trochu pronesly, byli jsme spokojeni, že jsme si hezky zajezdili. Spokojený jsem byl i já, protože jsem věděl, že ať bude zítřejší vodní stav řeky jakýkoliv, že Drávu s přehledem dám a budu z toho mít radost, což se také následující den stalo.
Po čtyřech vodáckých dnech na řece Moll a Isel byl následující den pondělí 9.7.2012 určen jako odpočinkový. Polovina členů 3. skupinky ve složení: Iva Feldová, Jan Vykopal, René Tomin a Zdeňka Tischerová, se rozhodla, že tento den využijí k výstupu na nedaleké hory Lienzer Dolomity, na které byl nádherný výhled z kempu Amlach, kde jsme byli ubytováni.
Budíček byl naplánován na 6,30, a protože nikdo nevstával, vzbudila jsem zbývající účastníky a po snídani a nabalení jsme v 7 h vyrazili vzhůru do hor. Moje plánovaná trasa měla vést z Amlachu na Dolomiten Hutte, kde jsem se chtěla odpojit od skupinky a pokračovat kratší trasou na jezero Tristach. Ovšem nechala jsem se přemluvit a s ostatními jsem odbočila na Klammbruckl, most nad soutěskou a dále jsme pokračovali ve výstupu přes Kersohbaumeralm na chatu Schutzhaus, kde jsme si po cca 4 h výstupu dali odpočinek. Dále jsme pokračovali ve výstupu na sedlo ve výšce 2288 m, zhruba 100 m pod sedlem se Iva, Honza a René rozhodli, že odbočí po turistické cestě na vrcholek Gr. Gamswiesen 2 488 m a vrátí se zpět a teprve pak budou pokračovat na sedlo. Já jsem již měla stávajícího výstupu docela dost, tak jsem odmítla, protože znám hory a tušila jsem, že to nebude výšlap na půlhodinku a pokračovala jsem na sedlo, že tam na ně počkám, případně budu pokračovat další hodinkou chůze na chatu Karlsbader Hutte, kde se pak setkáme. Vyšlapala jsem do sedla, bylo krásné slunečné počastí, pokochala jsem se nádhernými výhledy ze sedla jak do jednoho tak do druhého horského údolí na skalnaté vrcholky. Po půl hodině, když se moje skupinka neobjevovala a na sedle začalo nepříjemně foukat, jsem pomalu sestoupila ze sedla a pokračovala po vrstevnici na chatu Karlsbader Hutte, kde jsem čekala asi hodinku za příjemného odpočinku, osvěžení nohou v nedalekém plese a občerstvení. Z chaty na cestu ze sedla bylo vidět a moji kamarádi stále nikde, pak se začala hrozivě zvětšovat oblaka s hrozícím deštěm a bouřkou, tak jsem jim poslala SMS, kdeže jsou. Odpověď byla krátká, že výstup podcenili a ještě nejsou ani na vrcholku, ať na ně nečekám a pokračuji v sestupu sama směrem na Dolomiten Hutte. Po půlhodině sestupu z chaty Karlsbader Hutte mě čekalo překvapení, moji kamarádi mě čekali pod sedlem, protože si cestu raději před hrozící bouřkou zkrátili a na chatu již nešli. Začali jsme sestupovat 2 h cestou na Dolomiten Hutte, což celkem šlo, horší byl sestup z Dolomiten Hutte na Klambruckl, příliš strmý, s kořeny stromů a klouzajícím jehličím. Po více než hodinovém rychlém sestupu se mi začala nějak blokovat kolena, byla jako gumová, zvláště pravé 2x operované, neměla jsem jistotu, že tak další strmý sestup udrží a ještě k tomu začalo pršet. Museli jsme dát pauzu, trošku občerstvení a hlavně mi Honza nabídl k použití kvalitní gumovou ortézu, za což jsem mu byla velmi vděčna, protože bez ní bych asi nebyla schopná pokračovat v dalším sestupu. Za další půlhodinku jsme byli na Klammbruckl a rozhodli jsme se nepokračovat výstupovou cestou z Amlachu kvůli strmosti a dešti, ale asfaltovou silničkou kolem soutěsky k řece Drávě. Tento sestup byl trošku lehčí, ale delší a nicméně zákrut s velkým klesáním za silného deště neubývalo. Už jsme toho měli všichni bez rozdílu věku a kondice dost, na konec jsme dorazili k Drávě, kde teklo zřejmě z elektrárny obrovské množství vody, podél ní ještě 3 km chůze po rovině a konečně jsme asi ve 20.30 h dorazili do kempu v Amlachu. Zbývající členové naší vařící skupinky nás přivítali za deště pod plachtou, ale hlavně s uvařeným jídlem pro naše hladová a vysílená těla, za což jsme jim byli opravdu moc vděční. Pak jen se donutit jít se vysprchovat, neboť po ulehnutí do stanu bych se k tomu již nedonutila, jak jsem byla unavená.
Odpočinkový den jsme si opravdu užili, i když odpočinku bylo pramálo, celkem jsme ušli 29 km, dosáhli převýšení 2700 m, ostatní ještě plus 350 m na vrcholek, byli jsme všichni hodně unavení, ale spokojení a šťastní, protože výšlap do Lienzer Dolomit stál rozhodně za všechnu námahu a určitě byl zajímavou změnou na vodáckém zájezdu oddílu Racek Brno.
Dnes je volný den. Pavlové B. + G. a Honzové Ž. + M. jdou jezdit na slalomku. Nakonec sjedou až dolů na váleček. Za odměnu musí táhnout lodě přes kilometr na zádech do až kempu. Iva, Zdena, René a Honza V. jdou na vysokohorský výlet. Už jsem zapomněl kam přesně. Každopádně se vrací až skoro za tmy a vypadají dost zmoženě, ale spokojeně. Já jdu s Bárou, Verčou a Štambim na procházku do soutěsky. Je to pro mě trochu zklamání. Soutěska v Obervellachu byla o dost lepší. Kromě trasy pro pěší je v soutěsce i dobře zajištěná ferata. Na té obdivujeme jak asi šestiletá holka, za vydatné pomoci tatínka, leze nahoru. Nakonec to zvládá s úsměvem. Já končím flákací den cyklovýletem do obchodu. Nejsou ale na takový návaly zařízený. Sehnat asi sedm chlebů je menší problém.
V úterý dne 10.7. 2012 byla po pondělním volném dni na programu našeho vodáckého zájezdu řeka Dráva.
Do místa našeho kempování, tj. do města Lienz, přitéká Dráva z Itálie, kde pramení. Přímo ve městě se spojuje s mohutnějším Iselem – soutok je přímo ve středu města pod silničním mostem. U tohoto mostu se na Iselu nachází mohutná krátká peřej, pod kterou se obvykle vysedá (dalšími přítoky Drávy jsou také Möll, Gail – tedy říčky, po nichž jsme se také plavili). Dráva se vlévá na konci své 720 km dlouhé pouti do Dunaje. Ale dost encyklopedie. Dráva je především vodákům a dalším sportovcům známá, neboť právě na Drávě probíhá také část štafetového závodu Dolomitenmann. Závod je již známý; štafetu tvoří teamy ve složení těchto disciplin: běh, padák – křídlo, kajak, horské kolo. Start a cíl závodu je přímo na náměstí v Lienzu. Teamy jsou rozděleny na profesionální a amatérské. Trať pro kajakáře je právě na řece Drávě; konec trati závodníci absolvují na Iselu – včetně výše zmíněné peřeje, ve které jsou ještě umístěny poslední branky. V minulosti jsem měl již příležitost závod sledovat a fandit našim dvěma kamarádům / závodníkům, tj. Jirkovi Šťastnému a Martinovi Seitlovi (přezdívanému Bimbo).
Přesto, že naše vodácká výprava nevykazovala jednolitost a výkonovou vyrovnanost, jako soutěžní teamy s kajakáři na Dolomitenmannu, sjetí Drávy byla příležitost užít si krásnou část řeky, na které se závodí. Účastníci našeho vodáckého zájezdu byli v širokém rozpětí, jak – co se týká vodáckých dovedností, tak také zkušeností a rovněž v širokém věkovém rozpětí – jestli to nepletu – tak od 4 do 74 let. Díky dobrému strategickému rozdělení výpravy na jednotlivé skupiny a pak, což je také důležité – díky určení pořadí jednotlivých členů ve skupinkách, bylo možné čelit nástrahám divoké vody, různým překvapením a obavám. Přitom byla prověřena i schopnost spolupráce jednotlivých skupin mezi sebou.
Hned na začátku byla přidána ještě horní část Drávy – úsek nad v minulosti sesunutým svahem – který zavalil i část souběžné silnice vedoucí do Itálie. Tuto horní část jela jenom jedna skupina, poskládaná ze všech účastníků. Já, ( jakožto nejslabší člen skupiny), jsem jel na předposledním bezpečném místě a měl jsem tak příležitost si sjet i úsek se dvěma jezy a několika kamenitými sešupy a peřejemi – kam bych se těžko mohl vydat nebýt lepších pádlerů přede mnou i za mnou.
Cestou jsme tedy skočili dva Pisárkám se podobající jezy – šlo to; nebylo moc vody. To mě opět připomnělo, že tréninky na Svratce je dobré nevynechávat (nejen boofování bych měl zlepšit). Šťastně jsme dojeli na místo, odkud již jsme vyrazili všichni ve standardním rozdělení. Projeli jsme část, na které bývají postaveny branky při závodě – přitom se proměnilo počasí od slunce přes přeháňku a opět slunce. Slalomová část promíchala i pořadí jednotlivých lodí a posádek; někdo si tuto část dopřál dvakrát, ale kdo plaval, měl dost i tak. Vstřícnost posádek na barakách pomohla překonat tuto část a doplavit se až na soutok s Iselem, odkud jsme ještě pokračovali po toku níže až mimo město Lienz, kde na nás již čekal autobus. Hupky do busu a hurá do komfortního kempu s bazénem a tobogánem.
(Do září, kdy bude Dolomitenmann, si na Drávu ještě mnohokrát vzpomenu). Ahoj!
Dnes Dráva z Ausblachu přes Lienz do Oberdraubg. Tam budeme i dvakrát nocovat. Horní úsek je těžší a tak jedou jen Jirka, Verča, Honza Ž., Pavel B. a Martin. Já si půjčuji od Honzy V. koloběžku a jedu to kolem řeky na ní. Když už tam budu, mám i házečky a vestu a počkám u dvou stupňů kdyby něco. Naštěstí to není potřeba. Jen na koloběžce ve vestě a s helmou budím trochu pozornost. Nasedáme kousek nad začátkem slalomky. Pěkně to teče a plán je trochu potrénovat. Pod asi druhou brankou zajíždím do vracáku, už si myslím, že tam jsem, ale ne. Hup pod vodu. To to pěkně začíná. Bára ji ale proplave skoro celou. Je trochu v šoku, tak se zdržíme. Navíc trochu prší. Trochu dost. Spíš leje jako z konve. Spěcháme dál. Pod mostem u soutoku s Iselem na nás čeká Jirkova skupinka. Autobus neměl kde zastavit a musíme dál. Řeka pořád teče, ale hodně se zklidní. No i v tom se dá plavat. Končíme kousek od kempu, vedle kterého je i bazén a tobogán. Program na večer je jasný.
Gail Klebas - Birnbaum (WW III) - Köstchach (WW II). Horní úsek jedou jen někteří. Já ne. Podle Štambiho to tam vypadalo jako delší Hamerák. Dolní úsek je taky pěkný. Dojíždíme v pěkném lijáku, ale autobus nikde. Asi nějaká chyba v komunikaci. Přijíždí až asi za hodinu.
Dnes Mur. Z Tamsweg do Stadl. Začátek je pěkný volej. Pak se trochu nakloní a pěkně to teče. Je docela dost vody. Jsou velký vlny a občas těžší místo. Jirka to komentuje jednička až trojka, podle toho kam se kdo trefí. Martin kontruje: ZW s trojkovými místy. Papučky už příště nee. Skoro na konci najíždím, na asi dvacetimetrové řece, do dva metry širokého válce. Bokem. O nejslabším článku naší skupinky není nejmenších pochyb. Táboříme v kempu v Unzmarktu. Jsme tam prakticky sami. Poprchává, až leje. Hned vedle je krytá dráha jako na curling. Tak ji zabíráme. Někteří tam i spí. Večer vyrážíme na procházku ke zřícenině na protějším břehu. Vypadá to kousek, ale pěkně se projdeme. A zmokneme. Navíc Honzovi praskne pneumatika na koloběžce.
Den začal, jak už tou dobou bylo pomalu zvykem, škaredým počasím a zimou. V Unzmarktu, kde jsme tu noc spali, však byla parádní dráha na curling, nebo co to bylo za sport, která byla zastřešená a bylo tam i závětří ze 3 stran, takže minimálně ten déšť nás nemohl ohrozit. Se zimou to bylo horší. Pod stříškou nám sice zima nebyla, ale ráno došla Barča celá roztřesená, hrnek skoro neudržela, že v sahaře (která byla postavena, protože méně vzdorní jedinci se Janě podvolili dříve, než nám bylo přespání pod střechou oficiálně povoleno) byla snad větší kosa než venku (spali tam dvě, s Lidkou, takže ji asi moc nevytopily). Pak z ní ale vylezlo, že měly stan otevřený a dokonce neměla dopnutý spacák. No každý svého štěstí strůjcem, žejo… Dneska nás podle harmonogramu čekal největší hardcore celé akce, 33km horní Salzy, tzn. většinu doby taková +- Vltava. Od kempu to bylo k řece ještě kolem 150km, takže sbalit mokré stany a hup do autobusu, který nás tam kolem poledne dovezl.
Na místě se vešel rovnou oběd a v jednu se mohlo na vodu. Moc lidí jet nechtělo, počasí nám zcela nepřálo, odhadem kolem 15°C a lilo jako z konve. Ti s tužším kořínkem se tedy začali převlékat, když v tu chvíli dovalila nasupená údajně majitelka komunikace, na které nám stál autobus a louky, na kterou jsme skládali kajaky. Všechno si fotila a nadávala. Diplomacie selhávala u všech lidí, dokud se nepotkala s Jirkou. Moc německy neumím (kolem 3 slov), ale přišlo mi, že neodpovídá ani v nejmenším na to, co Gertruda říkala. Odpovědi stylu „rain“, „no snow, rain“ na něco, co vyznívalo jako největší nadávky a projevy nespokojenosti ji však uklidnily a my jsme se mohli dopřevlíkat a vyjet.
Na vodě to o něco prořídlo, zredukovali jsme se na dvě skupinky, protože z Jirkové zůstal jen Jirka a má skupinka byl pouze „kvartet“. Vyjeli jsme v souladu s PR výkladem trati kochacím tempem, užívali si krás soutěsky a nikam nespěchali, přece se taky nezrušíme hned na začátku třiatřicetikilometrové štreky, kor když tam byly takové výhledy. Vody přebytky nebyly, ale problém s drhnutím ani žádná šutrovačka se nekonaly, takže pohodička projížďka. Po chvíli i přestalo pršet, skoro co víc si přát. Když už se blížila přestávka nad vzedmutím přehrady, zleva do řeky přitékal potůček v betonovém žlabu, kolem metru na šířku, tak jsme si samozřejmě museli vystoupit a sjet ho taky. Délka splavného úseku byla sice jen kolem sta metrů, nad nimiž se to hrnulo z nějaké asi elektrárny, ale všichni z toho měli největší srandu za posledních 15 kilometrů. Pádlování po trávě a tak…
Když jsme dojeli na místo přestávky, zjistili jsme, že kochací tempo a sjíždění přítoků bylo méně příjemné pro druhou skupinku, která tam na nás už čekala celá promrzlá kolem 15 minut. No hard feelings, nikdo se na nás nezlobil (nebo to aspoň nedával najevo:-)) a opět všichni pohromadě jsme pokračovali dále. Za zatáčkou na nás už čekalo přehradní ZWA, které je na Salze ale docela krátké, takže Jirka nasadil Dolomitenmann-tréninkové tempo a než bys řekl švec, jsme už stáli na hrázi a přenášeli. No a aspoň se první skupinka zahřála, že jo:-)
Celou druhou půlku řeky jsme už jeli spíše jako jedna velká skupina, čehož jsem využil k přesvědčování lidí (především Martina a Jirky), že až dojedeme do Wildalpenu, tak si chtějí sjet schody (ten kaskádovitý potok, který si nepamatuji, jak se jmenuje, ale je tam taky něco s Wildalpenem (pozn. jde o Hinterwildalpenbach)). Ne že bych byl moc úspěšný. Když už nic, tak nám aspoň vylezlo sluníčko, takže došlo i na opalování (což když jsem říkal těm, co se sváželi autobusem, tak mi nevěřili).
Nad slalomkou jsem si s Martinem pojezdil ve válci, oba docela opatrně, protože jsme se na konci v tom počasí nechtěli namočit, takže jsme jezdili spíš jen přejezdy, nebo po vrcholu válce. Až nás to přestalo bavit, Martin si řekl, že naposled tam zajede pořádně, takže ho to hned otočilo a stejně musel eskymovat a suchý nezůstal.
Když naše karavana dojela do kempu, Jirka přítok zhodnotil, že má dost vody, ale stejně nechce jet, tak jsem dojel celý posmutnělý do kempu, kde už stála postavená sahara a připravovalo se vaření, prostě pohodička. V kempu přiběhli René se Štambim, že byli obhlédnout schody a že tam úplně chtějí, jestli prý nechci jet. Všechno zlé se tedy v dobré obrátilo, já do sebe nasypal věnečky (doslova nasypal, trochu to v kabeli koupily), hodili jsme kajaky na ramena a ještě s Martinem, který to jistil ze břehu, vyrazili proti proudu.
Došli jsme na místo, kde začínaly vyšší stupně, a nasedli nad posledním vyšším, který měl kolem dvou metrů. Nasedání samo o sobě byla dobrá akce. Ze břehu kde jsme byli, nám v tom bránila asi metr a půl vysoká zídka, která tvořila jeden břeh potoka a seskočit v lodi nešla, protože potok tam byl hluboký tak 30cm. Slezli jsme tedy dolů, podali si lodě, přebrodili na druhou stranu a tam nasedli. Hned na prvním skoku vyplaval Štambi, který dopadl tak, že byl na pomezí mezi tím, aby se otočil buď na dobrou stranu, nebo dnem vzhůru, tak ve stresu, aby ho nevcucl vývar, raději rychle vylezl z lodě a doplaval ke břehu. Pak sám ale zhodnotil, že to byla hovadina, tak vylil a zbytek cesty už šel docela dobře, až na jedno místo, kde se René zamotal do vrbiček a druhé, kde seskočil stupínek po boku, takže ho vývar okamžitě chytl a kolem půl minuty se tam držel bokem, než se mu podařilo z něj vypádlovat.
Štambi si pak už jen zopakoval plavání, tentokrát v horním válci nad slalomkou, a už se mohlo no večeři (všichni, lišku nevyjímaje, děkujeme Verče za palačinky) a rozjet večerní party, kde žádná ségra neměla problém s rušením nočního klidu:-)
Dnes "klasický" úsek Salzy z Wildalpenu na přehradu. Asi 27km WW II, III. Stav ve Wildalpenu je asi 175cm. Jinak nic zvláštního.
Přes noc dost pršelo a vody je dost. Vodočet okazuje 250cm (průtok 86m3). Moc lidí se na vodu nehrne a většina z nich by raději úsek do Wildalpenu, než z Wildalplenu dolů. Vyjíždíme asi 8km nad vesnici. Z autobusu sledujeme Hinterwildalpenbach. Taky má víc vody a vypadá zajímavě. Odjíždíme za deště a vracíme se už se sluníčkem. Balíme a hurá domů.
Sobotní závod, ČPV Úhlava, se opravdu vydařil. Počasí nám přálo a vody bylo dost. Prezentace tratě bylo asi to jediné, co se moc nevydařilo. Nebylo skoro nic slyšet, ale jinak v pohodě...
Sobotní závod, ČPV Úhlava, se opravdu vydařil. Počasí nám přálo a vody bylo dost. Prezentace tratě bylo asi to jediné, co se moc nevydařilo. Nebylo skoro nic slyšet, ale jinak v pohodě.
Začali dospělí a následně jely děti. Já s Edou jsme měli čekat už na startu, kde si nás měli rozdělit Zbyňa s Verčou. Samozřejmě jsme měli spoustu času, a když jsme nasedali nad startem na vodu, Verča k nám přiběhla, že už máme dávno startovat... Někteří, co měli trému ze závodu, proťukali hned první branky. Mezi ně jsem také patřila, ale Eda to zvládl skvěle jako vždy. První branky byly "jednoduché", ale pak se tam začaly objevovat jezíky a válečky.
Po chvilce bez branek nastal jez podobný tomu našemu v Pisárkách, ale tento měl ještě stupínek, který vodu odrážel. Ten jsem vynechala a co nejrychleji obíhala, aby Verča nečekala. Když už jsem nasedala, musel mi se šprickou pomoci jeden kluk, který šel okolo. Najížděla jsem do vody a narazila o dno... (to jsem celá já). No nic. Pokračovalo se dál. Následovaly další branky. Jednou z nich byla protivoda. Najely jsme s Verčou do vracáku kde mi vysvětlila, jak ji mám projet. Vysvětlila mi to třikrát a já to všechno samozřejmě odkývala. Rozjela jsem se k brance, nadjela ji a jela ji jako povodu. Když jsem zjistila, že jsem ji projela čistě, byla jsem hrozně ráda. Ale když jsem uviděla ty udivené výrazy všech okolo, zjistila jsem, že něco není v pořádku. Pak mi teprve došlo, že to byla opravdu protivoda a já to zase pohnojila.
Následně se před námi objevil další jez, který byl šikmý, ale z vrchu se zdál jako spád a vysoký. Verča jela první a já jsem měla jet hned za ní. Najednou jsem se blokla a řekla si, že to nepojedu, jenže nikde se nedalo vysednout a přejít, a tak jsem se ptala lidí na mostku nad sebou, jestli je to spád a reakce byla taková, že tomu nerozumí a že se jen dívají, jak to jezdíme. Ze spodu se už ozývala Verča ať jedu, tak jsem jela. Bylo to opravdu šikmý a na pohodu. Zbytečná panika.
Poslední váleček, který nás čekal, byl malý a po rozjetí jednoduchý, ale záchranář tam pro jistotu stál. Rozjela jsem se, najela do válečku, a když jsem do něj najela, přestala jsem pádlovat a šuplo mě to pod vodu. Házelo mi to s pádlem a nešlo mi ho připravit na eskymáka. Vyplavala jsem a záchranář mě už chytal a snažil se mě dostat ke břehu. Pádlo jsem celou dobu naštěstí držela a loď mi z válečku vytáhli. Jeli jsme dál a tam už na nás čekalo pití a špekáček s chlebem.
Na to, jak dobrý to byl závod, nás jelo opravdu málo. Pevně doufám, že příští rok to bude lepší...
V sobotu jsme jeli do Českých Budějovic na kanál. Dojeli jsme pozdě večer, takže jsme postavili stany a šlo se spát. Ráno jsem vstal jako první...
V sobotu jsme jeli do Českých Budějovic na kanál. Dojeli jsme pozdě večer, takže jsme postavili stany a šlo se spát. Ráno jsem vstal jako první. Po krátké prohlídce kanálu jsem se vrátil na „snídani“ a to už byli všichni venku, nebo alespoň vzhůru.
Do plus mínus 40 minut jsme byli na vodě. Většinu dne jsme byli na vršku kanálu, kde byl playspot a několik vracáků plus vlnky na surfování. Po nějaké době jsme „pádlovali“ na spodek kanálu. Ten je označován obtížností WW4, což mi připadá docela dost. První jel Zbyňa, druhý jsem jel já, třetí Verča a na konci Barča. Prvních deset metrů hovořilo za vše. Nicméně do prvního pracáku jsme dojeli v kajaku všichni. Po pár přejezdech se jelo dál. První vyrazila k překvapení všech Bára. Po prvních čtyřech metrech jela hlavou dolů, ale jak rychle byla dole, o to rychleji byla zase nahoře. A teď pozor! Chtěl bych zdůraznit, že to byl první Bářin eskymák v proudu a to hned ve čtyřkové vodě! Sotva 5 minut po tomto mistrovském kousku jsem byl hlavou dolů já. Stalo se to asi takhle: Jel jsem, jel jsem a nejednou mě zastavil jeden z několika větších válečků. Ale to nebylo tak hrozný, hrozný bylo to, že mě to stáhlo ještě trochu dál, pak ještě, ještě, ještě, pak jsem udělal svíčku a už jsem tam byl. Bohužel se žádný mistrovský kousek nestal, takže zbytek jsem proplaval. To znamená, že první pokus nic moc. To znamená, že se šlo na pokus druhý. Pořadí bylo stejné, až na to, že se jelo bez Báry, která už jet nechtěla. Tentokrát jsem celý kanál projel bez větších problémů. Spodek kanálu už je klidnější, tam jsme ještě chvilku trénovali. To mělo za následek to, že jsem jel opět hlavou dolů. A teď pozor! Teď bych chtěl zdůraznit, že jsem v tu chvíli udělal já svého prvního eskymáka v proudu!
Potom už jsme sbalili stany a každý využil volný čas nějak jinak. Verča šla běhat, Vladimír si lehl pod strom a já jsem šel do hospody. O hoďku později se jelo domů a po čtyřech hodinách jsme byli v Brně.
Je tady konec léta (nebo začátek podzimu? Čert ví, kdy se to láme) a s ním souvisí Hamerský potok. Letos vyšel na předposlední víkend v září, takže byla i šance, že nezemřeme na podchlazení...
Je tady konec léta (nebo začátek podzimu? Čert ví, kdy se to láme) a s ním souvisí Hamerský potok. Letos vyšel na předposlední víkend v září, takže byla i šance, že nezemřeme na podchlazení.
Sešli jsme se klasicky v pátek odpo na loděnici, sluníčko nám svítilo a kdyby Eda nedoběhl pozdě, tak jsme možná i historicky poprvé odjeli včas (ale to vždycky někdo bude, takže nemějme mu to za zlé). Cesta pohodička, chtělo se mi sice po chvíli docela na záchod, ale zachránila mě Verča, které se asi chtělo taky a na rozdíl ode mě jí nebylo blbé to říct. V tělocvičně jsme si rozhodili nocleh a já jsem si stihl naštěstí uzmout žíněnku, protože jsem si samozřejmě zapomněl karimatku. Pak se šlo vedle házet si s medicinbalem (ukázalo se jako blbý nápad) a zahrát fotbálek (taky blbý nápad). Protože jsme hráli bez bot, většina lidí, nebo spíš všichni, ale někteří víc, si zrušila chodidla. Nejvíc byl poznamenán Svaťa, který se celý zbytek akce belhal, jakoby měl zlomenou nohu. No co se dalo dělat, když už nám praskaly puchýře na palcích u noh, museli jsme do hospody, kde jsme se shledali se většinou našeho zájezdu.
V sobotu byl závod, takže jsme museli vstát docela brzy, abychom dojeli na start, zaregistrovali se a měli čísla pokud možno co nejvíc ze začátku. S tím pak souviselo vocmrndávání kolem rybníka, než začne závod, ale s tím se nedá nic dělat. Přišel náš start a už to jelo. Vyrazil Jirka a jen co udělal pár záběrů, už nebyl pomalu vidět. Pak Vojtěška, jeho největší konkurent, s kterým to probíhalo dost stejně. Když jsem se dostal na řadu já, tak i když jsem zabíral dost podobně, loď nějak ne a ne jet. Ale zas je to Inazona:-))). K tomu se projevila ta zmiňovaná chyba s medicinbalem, protože mě už na začátku dost bolely ruce. Před startem jsme si brankoviště na kaskádách s panem Bečkou prošli a zhodnotili to na samé naváděčky a maximálně jednou trochu těžší. Jak je zvykem v laboratořích u nás na škole, ani zde se teorie s praxí neshodovala, takže jsem tam oťukal, co se dalo a dvakrát se málem překlopil, jak jsem se natahoval mimo loď, abych neměl dvacku za úplné neprojetí. K tomu jednou pádlování proti proudu, když byla branka přesazenější, než jsem čekal a jeden hodně dementní ťuk na Dvorečku, když jsem měl palubu výš, než jsem si myslel. Co se stalo, stalo se, teď to už šlo zachránit jen tvrdou dřinou na zbývajících kilometrech. Zabíral jsem, dokud jsem neměl červeno před očima a v tu chvíli slyším typický zvuk vody rozrážené špičkou lodě, a co nevidím, předjíždí mě nějaký pád, co už má hodně dlouho nejlepší léta za sebou a ještě k tomu vypadá, že mu to nedělá žádný problém. Důležité je mít na závodě nějakou solidní motivaci. Bylo to letos moje první ČéPéVéčko, takže vítězství v celém poháru to být nemohlo, ale že mi ujíždí někdo, kdo má tak 4x tolik let co já mě vyhecovalo k ještě většímu výkonu. Nevím, jestli se mu mě zželelo a zvolnil, nebo jsem vážně přidal, ale až do konce jsem se ho už držel a mít závod tak o sto metrů víc, tak bych asi dojel i Verču. Takže tímto bych chtěl poděkovat neznámému pánovi:-).
Na konci už čekalo zasloužené občerstvení, kde na mě byly slečny hodné a mohl jsem do sebe narvat čtyři chleby se sádlem, čaj a tyčinku. Troška metabolismu a byla energie na pokračování dnešního programu. Vyjeli jsme nahoru, zdrncali to do Dvorečku (já dost doslova, šetřil jsem silami a sjížděl spíš stylem „uvidím, co to se mnou udělá“). Tam na nás čekala natěšená mládež, která tu měla svůj závod. Potřebovali ale zletilý doprovod, takže místo toho, abych si po závodě odpočinul, frčel jsem rovnou na další. Jel jsem s Barčou, proslulou poraženeckým přístupem k věci, takže ji bylo už předem jasné, že to všechno oťuká nebo mine. Odstartovali jsme a Barča profičela čistě všechny branky skoro s prstem v nose. K dalšímu brankovišti to bylo celkem daleko, takže nasadit pořádné tempo, ať je čas co nejlepší. Jazyk až na špricce, jel jsem co to dalo, Barča se ale držela bez problémů až k dalšímu brankovišti, které zas čistě a tak to pokračovalo až na jeden ťuk a jednu neprojetou. Na konci pak prohlásila něco jako, že jsme zas tak rychle nejeli, takže pohoda… Aspoň, že jsem si tím vysloužil další svačinu, sbalil jsem se dost minimalisticky a zásoba jídla byla jedna z těch věcí, kterou jsem zrovna podcenil.
Vodácky jsme den uzavřeli sjetím do Hradce, takže parádní proplétání vrbičkami, přeskakování/podjíždění kmínků atp. Až po jez jsem se parádně bavil, dál už začal rybník (nebo to je jezero?) a tam to vodácky moc zajímavé není.
Večer bylo potřeba něco udělat s burčákem a provětrat kytary. Naštěstí byli skoro všichni v hostě/spali, takže neví, že nám to nešlo:-) Jo a Pavel G. se se mnou podělil o gulášovou polévku, snad tedy přežiji i zítřek a doma už by nějaké jídlo být mohlo:-)
Neděle uklizení tělocvičny, vyhlášení výsledků (Jirka vyhrál, gratulace;-)) a mohli jsme zase do příjemně chladícího hydra. První jízdu vršku s námi jel i Eda a dal si to na pohodu, takže na další jízdu přesvědčil Barču, aby jela taky. Klasicky z toho byla celá na prášky, ale taky to sjela jakoby nic (tzn, že jsem prohrál sázku z Rakouska a musím si dát müsli se salámem, looking forward). Na spodku jsme s Verčou, Leňou a Edou trochu blbli ve válcích a na rozhraních, až to skončilo jedním plaváním, ale jinak už nic zajímavého a směr Brno jsme vyjeli podle plánu. Sice si už nepamatuji, kolik byl plán, ale když jsem došel domů, oběd byl ještě teplý.