V sobotu ráno mě probudilo slunce. Už v 5:47. Poté, co se mi podařilo omylem probudit i Opičáka, jsme zhodnotili, že už neusneme. Zapojili jsme tedy noťas do aparatůry od pana elektrikáře a koukali jsme na film, u kterého jsem večer při promítání filmů na loděnici úspěšně usnula.

Krátce po sedmé ráno se na loděnici začali dostavovat první členové ...

V sobotu ráno mě probudilo slunce. Už v 5:47. Poté, co se mi podařilo omylem probudit i Opičáka, jsme zhodnotili, že už neusneme. Zapojili jsme tedy noťas do aparatůry od pana elektrikáře a koukali jsme na film, u kterého jsem večer při promítání filmů na loděnici úspěšně usnula.

Krátce po sedmé ráno se na loděnici začali dostavovat první členové a začal tu být mumraj. Všichni se pokoušeli si zabalit vodácké věci a pokud možno nic nezapomenout. A aby ten mumraj na loděnici nebyl tak obyčejný, dočkali jsme se hned několika zpestření. První takové malé překvapení čekalo na všechny, kdo se na loděnici chtěli dostat autem. Dělníci se činili zrovna ve chvíli, kdy jsme to nepotřebovali. Rozkopali nám silinici a chodníky u loděnice tak, že se přes ně téměř nedalo k loděnici zajet autem. Tak si po ránu všichni řidiči vyzkoušeli takové malé ralley. Všichni jsme pak museli lodě a loďáky nanosit k silnici a čekali jsme na autobus. Po příjezdu busu jsme odtáhli prázdný vlek směrem k silnici. Pan řidič se na vlek podíval a naprosto nevinnně pronesl: „Já mám na autobusu kouli, nevadí to, že ne?“ A tak se mužská část našeho oddílu dala do výměny části vleku, kterou se vlek připojuje k busu (nevím, jak se ta součástka jmenuje). Zvládli to docela dobře a rychle, a tak jsme vlek konečně dotlačili k busu na rozkopanou silnici. Tam jsme navázali lodě a mohli jsme vyrazit na cestu.

Když jsem nastoupila do busu, byla jsem příjemně překvapená. Ještě v pátek byli totiž přihlášeni pouze Jana Šťastná, Opičák, Veronika, Dana a Čalkovští (těch bylo pravda šest, ale na zaplnění autobusu to pořád nestačí), a najednou jsme měli zaplněný celý bus. Ve výsledku se kromě mě a všech již dřívě přihlášených účastnili zájezdu na Jihlavku i Kamil, Robert, Martin Solařík, Filip, Vahalovi a další spousta nečlenů.

Cestu i nasedání jsme zvládli celkem bez problému. Počasí nám docela přálo. Bylo polojasno, celkem příjemně teplo a vypadalo to, že ani během dne nás nepřekvapí velké slejváky. Pavel Hruškoci měl docela štěstí, že se se mnou v pátek nevsadil „naostro“. Já tipovala polojasno a teplo, on déšť a zimu. Vyhrála bych na celé čáře.

Během cesty se konaly pouze dvě taková zpestření. O první jsem se postarala já ještě před přestávkou v Hrubšicích, o druhé Veronika. V prvním případě jsem všem, kdo byli okolo, umožnila prvnotřídní podívanou na to, jak krysím na Jihlavce. No, dlouho se to už nestalo, tak to zase jednou po čase přijít muselo. Jen jsem nečekala, že to bude na tak jednoduché řece. To je ale tak, když se práskáte tam, kde není voda a navíc držíte pádlo v jedné ruce. No bylo veselo a aspoň se všichni okolo pobavili. Jak jsem už říkala, o další zpestření se postarala Verča. Na malém stupínku, kde byli pouze dva kameny zvládla cvaknout deblovku i s Davídkem. Cestu prý vybíral Davídek a Veronika mu jeho přání s radostí splnila a zpříjemnila mu tak krásný den. Jana to se smíchem okomentovala slovy: „Jsou tam jen dva kameny a ona se do nich zvládne trefit. Ta Veronika, je hrozná - co máš ty, musí mít ona taky. Stejně se cvakla jen proto, aby nezůstala pozadu.“ Veronika byla kupodivu velice spokojená, protože byla výjimeně okamžitě venku a ani si nestihla pořádně namočit vlasy. Po zbytek plavby se Verčin háček pokoušel vyzkoušet, co se stane, když se v proudu chytí vrbiček. Byli už mokří, takže případná další koupel by nijak nevadila. Nápad to byl dobrý, nicméně výsledkem bylo pouze několik utrhaných větví všudepřítomných vrbiček a cvakůvka žádná, protože žádné zákeřné vrbky nenašli. Do cíle naší cesty (do Ivančic) jsme tak dorazili celkem pohodově a v dobré náladě před druhou hodinou odpolední. Museli jsme však počkat, než dorazí zbytek osazenstva autobusu, protože odjezd byl plánován až na třetí odpoledne. Čekání jsme si chtěli zkrátit výletem do hospody na ledňáka, kofolu nebo pivo. Jenže Ivančice snad ani nejsou normální vesnice. Hospoda byla zavřená a nejbližší fungující hospoda byla vzdálená asi kilometr. Tam už se většině z nás nechtělo. A protože pálavisti nečleni dorazili celkem brzy, vyrazili jsme do Brna již před třetí hodinou.

U loděnice nás čekalo překvapení v podobě dělníků, kteří se rozhodli, že budou pracovat dokonce i v sobotu odpoledne. Když jsme jim přejížděli po rozkopané silnici, tak na nás nevěřícně zírali. Pak se do nás pustili a pořvávali něco v tom smyslu, že to ještě není hotové a co si dovolujeme po tom jezdit, že to zničíme a tak. Naštvané dělníky zvládla naše úřednice Dana během chvilky pěkně uzemnit. Vlek jsme odpojili opět na silnici a do loděnici jsme jej museli dotlačit sami. Uklidili jsme a téměř všichni se rozjeli domů. Ještě jsme si s Verčou, Opičkou a Janou zaskočili na ledňáka, na kterého jsme se pořád ještě těšili, k Anthroposu. Viděli jsme tam dokonce pravěkého člověka, který měl na nohou goretexové boty – na pravěk trochu vymoženost.

Potom jsme se již bez Jany vrátili na loděnici a začali s výrobou kompostiště. Opičák s Verčou vyházeli ze sklepa nepotřebná stará prkna a začali jsme řezat a pílit. Moc bych chtěla poděkovat Opičákovi, že nám s výrobou pomohl. Jeho zručnost se sekyrou se nám moc hodila. Tak jsme tedy zakončili další celkem úspěšný den a vydali jsme se unvanení a spokojení domů i my.

Bohužel jsem měl před Blanicí i po Blanici soustředění. Jenže aby toho nebylo málo, tak se většina lidí začala zajímat, jak se na Blanici dostat, právě ve chvíli, kdy jsem odjel na první soustředění. Díky Michalce (soustředil jsem se totiž v oblasti, kde vůbec nebyl signál) se podařilo dát dohromady „konečný“ seznam účastníků. Jaké mě však čekalo překvapení, když ...

Bohužel jsem měl před Blanicí i po Blanici soustředění. Jenže aby toho nebylo málo, tak se většina lidí začala zajímat, jak se na Blanici dostat, právě ve chvíli, kdy jsem odjel na první soustředění. Díky Michalce (soustředil jsem se totiž v oblasti, kde vůbec nebyl signál) se podařilo dát dohromady „konečný“ seznam účastníků. Jaké mě však čekalo překvapení, když jsem přijel na sraz a co nevidím - necelá polovina přihlášených se zase odhlásila. Takže najednou místo tří narvaných aut jela jen dvě, a to ještě s notným komfortem (alespoň v našem autě).

Cesta probíhala dobře do té doby, než Zdeňkova GPS vypočítala nějakou špatnou cestu a než jsem se musel ujmout navigování já… Po první křižovatce jsem změnil trasu cesty a začal jsem všem namlouvat, že bude určitě kratší. I přes tyto neshody jsme se nakonec dostali do kempu. Až večer v hospůdce si Dana všimla, že „poplatek obci“ není 5 Kč (podle ceníku), ani 15 Kč (jak by se dalo ještě očekávat), ale mnohokráte vyšší. Tak šla vyžádat vrácení peněz. Vrátila se s pár drobáky a se slovy, že bohužel najednou zrušili dětské vstupné do 15 let, a tak jsem se zase mohl tvářit starší.

Již na loděnici jsem si vzpomněl, že spacák jsem jaksi zapomněl doma, ale až v noci na podlaze auta jsem si uvědomil, jak moc mi chybí. Když už bylo konečně ráno, tak jsem byl rád, že svítí sluníčko a že se mohu nahřívat dle libosti.

Na startu jsme dostali kromě lístků do tomboly a startovních čísel také 10% slevu do HG Sportu, kterou jsem někomu svěřil a už nespatřil. Každý nasedal, jak se mu zlíbilo. Já se svěřil do rukou Markéty, která mě hodila přes hranu do vody. Pak jsme jen netrpělivě čekali na start prvního a nejnadějnějšího jezdce – na Renatu. Markéta, startující hned za ní, málem nestihla start, bůhví proč, ale mám pocit, že v tom měl zase co dělat Pavel Hruškoci.

A pak můj start – branka 1 – čistě – branka 2 – čistě – branka 3 – čistě – volej – volej …. cíl – čistě. Uf, mám to za sebou. Teď se jen pochlubit svým úspěchem Tomášovi a zjistit, jestli se mi ho podařilo trumfnout!

Museli jsme spěchat, abychom stihli jet druhou jízdu ještě za vody. No né vše se podaří, voda utekla o minutu. Ale ti co jeli ji nakonec dojeli. Se Zdeňkem jsme se výborně nadlábli v Prachaticích a jeli jsme vyzvednout naše plaváčky.

Pak jsme zase spěchali, abychom stihli soutěž v eskymácích. Nakonec jsme se zúčastnili jen já a Dana. Výsledky byly podivné. Někteří říkali, že rozhodčí občas odčítají jednoho eksymáka, možná byl nedotočený, možná taky ne. Takže jsem se umístil na třetím místě s dalšími dvěma borci. Danu jsem na stupni vítězů bohužel neviděl. Jenže způsob rozdělování cen mezi 3 lidi byl nešťastný - kdo vypije jako první půllitr piva, ten vyhrává. Já jsem si, ještě jako nezletilý, vybral zástupce Zdeňka Vahalu, který mi bohužel štěstí nepřinesl. Samozřejmě, že nikdo z nás nic v tombole nevyhrál, a mohli jsme jít jako vždy spát bez cen.

Díky mému dalšímu soustředění jsem musel Blanici opustit předčasně a vydat se do Prahy, kde jsem se o pár dní později zase setkal s Tomášem a Markétou. Byli skvělími průvodci po Praze a bez nich bych asi umřel nudou.

Po uplynutí dvou týdnů od letošní první brigády jsme 14.dubna dostali druhou možnost zvelebit si okolí loděnice a odpracovat si tak potřebné hodiny.

V chladných ranních hodinách se začali slézat první nadšení dělníci a na tuto dobu ...

Po uplynutí dvou týdnů od letošní první brigády jsme 14.dubna dostali druhou možnost zvelebit si okolí loděnice a odpracovat si tak potřebné hodiny.

V chladných ranních hodinách se začali slézat první nadšení dělníci a na tuto dobu s neuvěřitelným elánem se vrhli do práce.

Práce bylo k naší velké radosti pro všechny, a tak se malí i velcí vodáci místo pádel chopili krumpáčů, motyk, motyček, hrábek, pily, kladívek, lopat, koleček a za zvuku pohodové budovatelské muziky se začalo okolí loděnice měnit jak mávnutím kouzelného proutku.

Mizely hromady sutě, zašlé desky se měnily v pohledné lavičky, na vypletých a zrytých záhoncích se vysadily kytičky. Dokonce hromady písku uprostřed při troše fantazie začaly připomínat hřiště. Hotového přibývalo.

S rostoucí teplotou jarní soboty úměrně rostla hromada odložených mikin a triček a čím dál víc postaviček se s pohledem upřeným kamsi doblba jen němě opíralo o pracovní nářadí. Situaci zachránila energetická bomba v podobě Markétčina dortu a Markových špekáčků. Na tvářích všech se opět objevil úsměv a zvuk karaoke vehnal novou sílu k dokončení práce, doladit maličkosti a pohled zpět potěšil nejen vzpomínkou na příjemně prožitý den...

A kdyby se nám snad nepodařilo pro náročnost sezóny udržet výsledek příjemné makačky, nevadí. Víme, že když chceme, umíme.

Naše první jarní brigáda se myslím vydařila. Povedlo se nám uklidit, zprovoznit vlek, naštípat a nařezat dříví, částečně vyplet záhonek, odnést schody a spousta jiné práce. Také se podařilo alespoň trochu odplevelit hřiště, na kterém jsme odhodláni si letos konečně volejbal zahrát. A když ne volejbal, tak fotbal nebo petanque. Rozhodně jsme se ale při práci dočkali spousty menších i větších překvapení.

• Pro Janu bylo nemilým překvapením, že jsme jí vyryly ze „záhonku“ její milované narcisky. No co se dá dělat…Uklidnily jsme ji alespoň tím, že do 14 dnů zasadíme květiny jiné.
• Pro Verču ...

Naše první jarní brigáda se myslím vydařila. Povedlo se nám uklidit, zprovoznit vlek, naštípat a nařezat dříví, částečně vyplet záhonek, odnést schody a spousta jiné práce. Také se podařilo alespoň trochu odplevelit hřiště, na kterém jsme odhodláni si letos konečně volejbal zahrát. A když ne volejbal, tak fotbal nebo petanque. Rozhodně jsme se ale při práci dočkali spousty menších i větších překvapení.

• Pro Janu bylo nemilým překvapením, že jsme jí vyryly ze „záhonku“ její milované narcisky. No co se dá dělat…Uklidnily jsme ji alespoň tím, že do 14 dnů zasadíme květiny jiné.
• Pro Verču bylo - nevím, jestli největším, ale rozhodně dost velkým - překvapením to, jak hezky Karel nakonec pracoval?
• To Jirku a Irču jsme překvapily tím, jak hezky umíme rýt a plevelit záhonek. Hned jsme dostaly pozvánku na jejich zahradu. Bohužel jsme odmítly.
• Dalším příjemným překvapením bylo, že se podařilo do oddílu nalákat nového člena, který za náš oddíl bude závodit v kategorii mládež. Jmenuje se Michal a určitě bude moc sympatický.
• Pro jiné (tuším Peťa, Opičák a Martin to byli) zase bylo překvapením, kolik a jak velkých kořenů měla ta stará velká jabloň. A ne a ne dostat ten pařez ven… No však ona s ním ta motorovka už zatočila. Díky Zdeňku!
• Pro Zdenu bylo překvapením, kolik pavučin se udělá během jednoho roku v jedné místnosti. Ale skvěle si s nimi poradila.
• Všeobecným překvapením bylo, že nápad vybudovat ohniště se setkal nejen s nadšeným přijetím, ale i s úspěšnou realizací. A nejen to! Našly se šikovné ruce, které hbitě zhotovili lavičky z prken a špalků určených na spálení. Největší radost nám pak udělal Marek, který se opravdu vydal do obchodu pro špekáčky. To bylo opravdu příjemné překvapení! Jménem všech bych mu ráda poděkovala, že pomohl tento nápad zrealizovat …. No prostě kdo nebyl, zaváhal. Byly dobré.
• Pro mě bylo překvapením, kolik lidí se tam sešlo (protože brigády s přehledem můžeme označit za nejméně oblíbené akce pořádané oddílem). To asi udělalo to hezké počasí a dobrá nálada.

Ještě nějaká jiná překvapení či zážitky?? Může se stát…třeba se o nich dovíte někdy jindy, někde jinde, od někoho jiného… Například na další brigádě, která se koná 14. dubna. Vedení má na starost Pavel a určitě se nebudeme nudit. Přijďte opět v tak hojném počtu!