Před Vánocemi jsme vyhlásili oddílovou soutěž v eskymování.

Před Vánocemi jsme vyhlásili oddílovou soutěž v eskymování.

I když nesoutěžilo moc závodníků, tak výsledky byly velmi krásné a dávají šanci pro dobré umístění v krajském kole Mistrovství ČR v eskymování pro rok 2010, které se bude konat 20. února 2010 na plaveckém bazéně v Blansku.

Soutěž probíhala ve dvou kolech, eskymovalo se na počet - kolik eskymáků za půl minuty.

Vítězové dostali krásnou perníkovou medaily a diplom.

Děti s dopomocí

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Tadeáš Nanjo	4	6
2.	Eliška Sapáková	4	4
3.	Mariánka Nanjo	1	-

Děti bez dopomoci

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Michal Horký	7	6

Ženy

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Veronika Holubová	11	11
2.-3.	Lenka Kovářová	9	8
2.-3.	Michalka Diatková	8	9

Muži

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Petr Báča	8	13
2.	Jirka Šťastný	12	12
3.	David Dočekal	11	12
4.-5.	Jirka Šlapák	12	9
4.-5.	Martin Zimmermann	9	12
6.	Martin Čalkovský	10	9
7.	Pavel Troubil	10	7

Veteránky

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Eva Vahalová	7	9

Veteráni

Pořadí	Jméno	1. kolo	2. kolo
1.	Pavel Hruškoci	10	10
2.-3.	Vladimír Tichomirov	9	10
2.-3.	Martin Solařík	10	9
4.	Svaťa Sapák	7	8

Blahopřejeme!

Vyrazili jsme neobvykle až v sobotu ráno. Navázali jsme zbytek lodí a jako obvykle jsme vyjeli...

Jihlavka, jedna z mých nejoblíbenějších řek, konečně přišla na řadu.

Vyrazili jsme neobvykle až v sobotu ráno. Navázali jsme zbytek lodí a jako obvykle jsme vyjeli o 10 minut později. Když jme dojeli k řece, rozdělili jsme se do dvou skupin.

Já jel v první skupině. Na každé pěkné vlnce jsme se na chvíli zastavili, abychom trochu zatrénovali. I přesto, že jsme co chvíli někde zastavili, v zastávce na oběd jsme se dozvěděli, že voda jela asi jenom 10 minut před námi. Po obědě jsme jeli dál v podobném tempu. Když jsme dojeli na místo, kde jsme měli spát, Jirka si vypůjčil Jonášovu a později i Míšinu loď a tropil šílenosti.

Asi po hodině jsme se dozvěděli, že zde spát nebudeme, protože je to příliš daleko od autobusem sjízdné cesty. Naštěstí nám Ríša domluvil volnou ploch pro stany v nedaleké vesnici. Bylo to naštěstí asi jenom půl kilometru po řece. Postavili jsme stany a zašli jsme na večeři do nedaleké hospůdky.

Ráno jsme se nasnídali, převlékli a jeli dál. Zde řeka není tolik záživná, protože už nepouštěli přehradu, ale i tak se mi to líbilo.

Vodácký víkend pokračoval nedělním závodem ČPV Vír na Svratce. Na kanálu jsem ještě nebyl a tak jsem se docela těšil, i když mě na trochu postrašil Jirka Šlapák...

Jednou jsi nahoře, jednou dole

Vodácký víkend pokračoval nedělním závodem ČPV Vír na Svratce. Na kanálu jsem ještě nebyl a tak jsem se docela těšil, i když mě na trochu postrašil Jirka Šlapák na sobotním víceboji. Můj druhý závod ČPV začal docela dobře - v tombole jsem vyhrál drobnosti, které potěší (až na ponožky velikosti 22-23 :-)). To ovšem nebylo nic ve srovnání s novým slunečníkem Pavla Troubila.

Samotný závod už tak veselý nebyl. Hned třetí branka mi připomenula, že je opravdu nutné změnit ve vracáku náklon. Eskymák se mi nepovedl a dál už jsem se nechtěl utvrzovat v tom, že Svratka je opravdu ledovcová řeka. Nájezd do obávaného vracáku pod skálou se mi docela povedl, ale výjezd jsem nezvládl a poslal tak naši nafukovací loď, která tam také chtěla, na průzkum teploty vody. Po dojezdu do cíle nás čekala zdravá energetická svačinka v podobě chlebu se solí, sádlem a cibulí a pivo nebo kofola. No a ještě teda i jablko.

Pak jeli naši nejmladší a musím říct, že jim to šlo dobře a tak jsme pobíhali s házečkou po břehu zbytečně. Bylo pěkně a sluníčko hřálo hlavy nedobrovolně se koupajících. Tak jsme si tedy dali znovu celý kanál a někteří i celou, zhruba tříkilometrovou trať. V autobuse zpět jsme měli možnost dospat víkendový spánkový deficit - jelo nás totiž docela málo a každý měl pro sebe aspoň dvě sedadla.

Akce se mi líbila, i když jsem dostal za vyučenou, že ještě musím hodně trénovat. Byla to úplně jiná Svratka než na víceboji a v Pisárkách.

Letošní závod ČPV na Sázavě mě nečekaně přivedl k docela důkladnému zamyšlení – o Sázavě, o ČPV jako takovém, o mém ježdění na vodě. Proč zrovna tenhle závod, proč taková obsáhlá témata?

ČPV Sázava 2009

Letošní závod ČPV na Sázavě mě nečekaně přivedl k docela důkladnému zamyšlení – o Sázavě, o ČPV jako takovém, o mém ježdění na vodě. Proč zrovna tenhle závod, proč taková obsáhlá témata?

ČPV na Sázavě pro mě po čtyři roky znamenal začátek „závodní“ sezóny. Tady jsem jela svůj první závod proužkovanými brankami. Sem jsem se vždycky těšila, protože brankoviště nebyla tak obtížná jak na jiných závodech. Bylo vždy hezky, voda byla teplá. Na rozježdění ideální terén (olej – jez – olej – jez). Nejsem sice rozená závodnice, zpočátku jsem vůbec závodit nechtěla (když nepotřebujete všem dokazovat, že jste nejlepší a jednoduše nemáte v povaze toužit vyhrát a být tím nejlepším, tak účast v jakýchkoli závodech není příliš smysluplná), ale časem jsem pochopila smysl těchto závodů. Jednak podle nějakého klíče se dotace oddílům přerozdělovat musejí (a výsledky v ČPV mi přijdou celkem férový způsob), jednak pro zúčastněné to je mnohdy zpestření a možnost porovnání svých dovedností s ostatními i se sebou samými v průběhu let. Navíc vás ty branky občas donutí opustit zažitý stereotyp jezdit svrchu dolů a zastavovat nejvýš kvůli čůrání. A když nějakou branku nedáte? Co už, příští rok se to snad povede.

Začátek probíhal jako každý rok. Registrace, výklad trati, losování tomboly (podruhé v životě jsem něco v tombole na ČPV i vyhrála). Oblečení do neoprénu, nasednutí do lodi, start. První brankoviště byla paráda – když jste rozježdění (což jsem letos výjimečně byla), tak jde všechno zázračně samo. A pak to přišlo. Pod objektem Bisportu jsem vjela do lesa, který byl tvořen žlutými loděmi. No nic, pokusím se je předjet. Tak jsem zabrala a intenzivně pádlovala k prvnímu jezu. Podařilo se mi předjet slušné množství banánů i žlutých raftů. Před jezem byl hrozen lodí a hrozen kajakářů. Žluté lodě stály, kajakáři sjížděli jeden po druhém do brankoviště, které bylo pod jezem. Zařadila jsem se mezi kajaky a těsně přede mnou zavelel pán na koze – kajaky stát, teď žluté lodě. No nic, tak počkám. Čekala jsem tam tak dlouho, že mě dojelo asi 20 čísel, než se změnil pokyn na kajaky vpřed, žluté lodě stát. To jsem už pochopila, že letos tu na čas rozhodně nejedu a že žluté lodě při tomto principu nemám šanci nikdy předjet. Naskákali jsme pod jez a víc než o brankách to bylo o tom co nejdřív odtud zmizet. Vody bylo letos velmi málo, tak jsme se zařadili do žlutého hada a posouvali se po proudu směle vpřed, kličkujíce mezi banány a rafty, které různě zůstávaly viset na kamenech. V obdobném duchu se nesla i další brankoviště (s tím rozdílem, že na koze už nikdo nestál, tak jsme si museli svoje místo mezi žlutými loděmi vydobýt sami). Největší problém s brankami byl v tom, že většina brankovišť předpokládala zastavení ve vracáku pod šlajsnou a traverz nebo zdolání protivodné branky s opětovným nájezdem do proudu. A dělejte tyto manévry, když svrchu stále sjíždějí banány a rafty s posádkami, které ta plavidla neovládají. Asi v půlce závodu se mě zmocnilo naprosté zoufalství. Renatu, co jezdí druhý rok, trochu potrápila protivoda a než ji vypádlovala, tak si ji na špici odvezl raft. Všude, kam se člověk podíval, bylo žluto. Odhadem 50 lodí na dohled přede mnou, 50 za mnou. To už byl žlutý prales. Nedalo se než zatnout zuby a pokračovat. Když jsme předjížděli jeden z raftů, jeho vůdce poznal Renatu a začal na ni řvát: „Jestli mi ještě jednou vjedeš pod loď, tak tě vezmu pádlem!“ To už bylo na mě moc. Řekla jsem dotyčnému, co si zasloužil, a snažila se co nejdřív zmizet. Bohužel z dosahu žlutých lodí se zmizet nedalo. Dojela jsem do cíle s jedinou myšlenkou – tohle už nikdy v životě nechci zažít!!!

Když se na to dívám s časovým odstupem, nezbývá mi než konstatovat, že organizátoři na Sázavě odvedli výbornou práci, ale žluté lodě se vymkly a svým množstvím přesáhly pomyslnou snesitelnou hranici. Uznávám, že na sjetí Sázavy má právo každý, není jen naše na závody nebo jen žluťáků, kteří si tam jedou na jeden den ozkoušet, co to je být vodákem. Je otázkou, co vlastně to těm lidem dává – sešoupat se za 1 den pralesem žlutých lodí ze Světlé do Pikovic.

Co to vlastně znamená pro mě? Mám ráda, když voda teče kolem, já můžu jen tak sedět a koukat, kudy teče. A plánovat, kudy by se to dalo jet. A pak vzít kajak, posadit ho na vodu, a sjet to. Miluji ten pocit, kdy průzračná voda teče kolem lodi, já ponořím pádlo do vody, zaberu na některou stranu a loď se poslušně točí, kam má. Rozjede se, obtočí kolem kamene a skočí přesně na to místo, kam skočit měla, vynoří se z pěny a pokračuje s proudem. Proplouvá úzkými soutěskami i meandry v údolí. Jsem tu já, mí kamarádi a přátelé, na které se můžu spolehnout, voda, kameny, stromy. Mám ráda i to, že to není zadarmo. Několik let (i když se začínám obávat, že spíš celý zbytek života od okamžiku, kdy tomu člověk propadne) učení, jak ten kus plastu zkrotit. Otlučená hlava, ramena, lokty, žebra, nohy, odřené ruce, namožené svaly. Občasné přitopení a nalokání ve válci.

Nikdy jsem nad tímto moc nehloubala. Situace na letošní Sázavě mě však přinutila k zamyšlení a k položení otázky – chci se sem za rok zase vrátit? Moje odpověď je – ne. Sázava je nádherná řeka, branky jsou vždy dobře postavené. Branky však přestaly být výzvou, už se do nich trefuji bez problémů, nezůstávají neprojeté s poznámkou zanesenou v paměti – tuhle musím příští rok dát. I požitek z jízdy se v houštině žlutých lodí naprosto ztratil. Zbylo jen zoufalství a v brankách strach, že mě zmasí žlutá loď. Nezbývá mi než doufat, že žluté lodě zůstanou na Sázavě, která padla za oběť turistickému velkoprůmyslu, a nebudou se rozšiřovat i na další řeky (což je ovšem asi jen zbožné přání). A taky doufat, že se to i těm žluťákům začne zajídat a příště se rozhodnou strávit víkend jinde a jinak a provoz na Sázavě se dostane do rozumných mezí. Snad, časem. Uvidíme...

Odpoledne se od začátku vyvíjelo slibně. Marcus rozdělal oheň a připravil gril. Slunečná obloha se sice na chvíli zatáhla olověnými mraky, které na zem seslaly svou mokrou nálož, ale ve chvíli příjezdu návštěvníků už zase všude vládla slunečná pohoda. Hosté se jevili jako sympatičtí lidé, každý si nás hned všímal a my jsme se nemohly dočkat, až se zapojíme do společné zábavy. Stály jsme vyrovnané v trojřadu a neustále jsme si špitaly, „bude turnaj, bude turnaj, bude ….“ A nic. Místo aby se roztočila koule a vypukl masakr v našem vyrovnaném šiku...

Půlnoční kuželkování

Odpoledne se od začátku vyvíjelo slibně. Marcus rozdělal oheň a připravil gril. Slunečná obloha se sice na chvíli zatáhla olověnými mraky, které na zem seslaly svou mokrou nálož, ale ve chvíli příjezdu návštěvníků už zase všude vládla slunečná pohoda. Hosté se jevili jako sympatičtí lidé, každý si nás hned všímal a my jsme se nemohly dočkat, až se zapojíme do společné zábavy. Stály jsme vyrovnané v trojřadu a neustále jsme si špitaly, „bude turnaj, bude turnaj, bude ….“ A nic. Místo aby se roztočila koule a vypukl masakr v našem vyrovnaném šiku, tak si všichni posedali okolo stolu a plkali a plkali.

Čas utíkal jako splašený a stále se nic nedělo. Primitivové seděli na opačném konci zahrady a VŮBEC si nás nevšímali. Prý turnaj, cpou se párky, popíjejí alkohol a žvaní o nějaké vodě. Už odbyla půlnoc a po nás ani pes něštěkne. Nebo že by přece jen? Jdou k nám! Vymýšlí pravidla! Jedéééém. BUM, BÁC, PRÁSK, ŽUCH a už to lítá.

Hra byla úžasná a Pavel Hruškoci je kuželkářský bůh. Jak byla noc fantastická, tak bylo raní probuzení trpké. Marcus si přivstal a přišel k nám s podivnými nástroji v rukách. „Co to děláš? Proč kopeš tu rýhu kolem nás? To se přece nesmí. Nééé!“ Pak přišel druhý budižkničemu a po pivní pauze se oba znovu pustili do svého hrůzného díla. Ve trojici (oni se snad množili dělením) pak vyvrátili náš podstavec ze základů. Stojan byl ale větší oříšek, kopali a vyklali a nic. Už ale nejsou tři, ale čtyři – kolik se jich ještě v té chajdě schovává? Společnými silami pak ti podvodníci i tyčku vykulili a položili ji ke stěně.

To je náš konec. Teď se tu k sobě choulíme a čekáme na svého rytíře z pohádky, který nás přijde zachránit a dovede nás do země zaslíbené. Dočkáme se?

Pohoda a klídek doprovázely naše přípravy na tuto podařenou akci na chatě Duha ve Třech Studních. Všichni jsme se už těšili, až si nasadíme běžky a budeme se hádat, která barva vosku bude ta nejlepší...

V osm ve stopě

Pohoda a klídek doprovázely naše přípravy na tuto podařenou akci na chatě Duha ve Třech Studních. Všichni jsme se už těšili, až si nasadíme běžky a budeme se hádat, která barva vosku bude ta nejlepší. Protože už jsme se nemohly dočkat, s předstihem jsme vyrazily ještě na odpolední lyžovačku na Harusák. Sněhu bylo všude dost – i na silnicích. Tuto skutečnost jsme hned zjistily, když jsme obohaceny o první dávku kyslíku vyrazily dál. Před Vlachovicemi jsme trochu skončily v příkopě, ale může za to samozřejmě ten, co nás tak nezodpovědně předjížděl ;-). Lepší část trasy byla ještě stále před námi. Nečekaly jsme, že se Ferinovi nebude chtít do zdejšího neposypaného kopce ani na zimních pneumatikách. V tu chvíli nás drze předjeli i spolubydlící s nadávkami, který prostatik musel jít zrovna v takovém kopci čůrat. Vše se ale v dobré obrátilo – no to by bylo, abychom nedojely ;-). Večer se v rámci volného programu hrála amerika a pak se u nás na pokoji pařilo na kytaru, až se Duha otřásala.

Ráno jsme vyrazili s druhou skupinou s heslem projet pár zapomenutých zasněžených lesíků vůbec neuškodí – alespoň jsme si mohli vyšlapat svoji stopu :-). Cestou jsme míjeli zasněžené lesy, louky, kopce, běžkaře a bílou stopu před námi. Jelo se směr Brožova skalka, Žákova hora, pramen Svratky a Fryšava, kde na nás čekal vytoužený oběd a kofola. Jana, Verča a Barča s Májou a Adamem se drželi stopy a rozcestníku. Na chatu měli asi 4 km. My, protože jsme se mírně zdrželi, jsme se chytře zeptali místního člověka a na Duhu to byl hned jen kilásek přes louku. Zbyl nám tedy ještě čas na vyválení se ve sněhu před chatou. Rychlá skupina to vzala na Blatiny a pak do Kadova, kde se to trochu protáhlo, a čas, který nahnali svým ďábelským tempem, využili ve zdejší osvěžovně na vyhlášené specialitce – Kadovánku. Přišli ale o skvělé Verčiny palačinky se vším možným, co nabídla lednička a ubytovaní hosté ze svých zbytků ;-).

V neděli se rychlejší skupina po sobotním zátahu ulívala – jeli kratší trasu. My měli heslo: je to sice dál, ale zato do kopce. Hlavně, že jsme se všichni sešli U Martina. Odtud už to byl jen kousek na Duhu.

Potom už se jen rychle sbalit a návrat ze zasněženého zdejšího běžkařského ráje do Brna s přáním, aby běžky nekončily a abychom se opět brzy sešli ve stopě.

Sobota (Barča)

Dnes ráno po snídani jsme jeli na běžky ve dvou skupinách. První jela kratší trasu. Jeli jsme přes Brožovu skalku, potom k partyzánskému památníku. Tam jsme se rozdělili na další dvě skupiny. Jedna jela ke Sříbrné studánce a druhá jela do hospůdky ve Fryšavě. Ta druhá skupina tam dojela později. Tam jsme se najedli, dali si teplou polévku atd. Pak jsme pokračovali dál v cestě. Druhá skupina přijela na chatu dříve než první. Večer jsme měli palačinky s marmeládou, nutelou atd. Potom jsme hráli hry (ping-pong, karty...) a taky jsme zpívali a hráli na kytaru. Nakonec jsme šli spát, někteří dost pozdě. Počasí bylo jako na horách. SNĚŽILO A FOUKAL VÍTR. Já jsem jela na nových běžkách a myslím si, že mi to celkem šlo (i když jsem párkrát spadla - kdo nepadá, jezdí pod své možnosti). Moc mě to bavilo a těším se až se pojede zase někdy běžkovat.

Pátek, sobota (Pavlík Bečka)

Po poloprospané cestě autem jsme konečně dorazili na chatu a po rychlém ubytování jsme se rozdělili na dvě části. První část se odebrala do nedaleké hospody. Druhá část začala hrát ameriku. Poté, co jsme se rozpustili, jsem se odebral spát, ale i tak jsem slyšel hlasité zpívání ostatních.

V sobotu jsme se odebrali na běžky. Já jsem byl zařazen do rychlejší skupiny. Kolem poledne jsme po menším bloudění dojeli na Samotín a já jsem odmítl jet delší cestou přes Mílovy. Jel jsem kratší cestou s Jardou. Čekali jsme v Kadovské hospodě. Když už jsme to chtěli vzdát a jet domů sami, potkali jsme druhou skupinu a čekali jsme na ně než si odpočinou a nají se. Nakonec jsme odjížděli za tmy. Naštěstí jsme s sebou měli dvě čelovky. Na chatu jsme dojeli kolem osmé hodiny. Dojedli jsme zbytek palačinek a začali zpívat s ostatními.