V ten den bylo hrozně deštivé počasí… ale stálo to za to!...

Vodácký triatlon

V ten den bylo hrozně deštivé počasí… ale stálo to za to!

Když jsem přijela na loděnici, tak už tam pár lidí bylo a začalo se chystat jídlo a pití, startovní čísla, vytahovaly se lodě, atd.

Snažila jsem se pomoct, ale hlavně jsem se snažila zbavit té hrozné trémy… mezitím už přišli i ostatní a začala se rozdělovat startovní čísla. Rozhodčím ukázala Jana Š. na mapě kam půjdou, kde se dají bóje a pak dostali papír s kategoriemi, které kolem nich poběží nebo pojedou. Když došli i poslední účastníci triatlonu, tak Jirka a Martin všem vysvětlili kudy kdo poběží nebo pojede. Těm pomalejším (mezi které jsem patřila i já :-)), kteří se ještě převlékali do neoprenu atd., se to zapakovalo později. Pak jsme já, Janička, Makeška a Mája šly něco koupit do Anthroposu…já jsem si pak musela odvézt kolo a boty ve kterých potom poběžím na start. (Nedošlo mi, že jsem v těch běžeckých botách přijela na loděnici, tak jsem pak musela odjet ve Verunčiných botách…:-)).

Závod začal jízdou na kajaku (v tom dešti to nebylo zrovna nej.). První odjeli muži, ženy a veteráni. Pak jela naše kategorie… Museli jsme jet nahoru k vlnce, pak dolů k Riviéře a potom zpátky nahoru pod most. Měli jsme to jet dvakrát, ale všichni jsme jedno kolo vynechali, ale to jsme se dozvěděli až po triatlonu na dalším tréninku….?

Pak bylo kolo…jezdit těmi loužemi bez blatníků bylo opravdu hrozné ?, ale jinak super.

No a nakonec byl běh, který byl pro mě za začátku nejhorší z toho všeho, ale pak skoro přestalo pršet a bylo to lepší…nakonec jsem doběhla třetí ze tří, ale to mi vůbec nevadilo, protože jsem už myslela jen na ten teplý čaj a Jonáškův dort od Verunky (mašinka), který jsem si pak dala a byl stráááášně dobrý!!! :-)

Přicházím k Loděnici a přemýšlím: „Moje první řeka, proč zrovna Hamerák? Proč jsem nejela radši poprvé na Sázavu nebo nějakou jinou řeku? Jestli toto přežiju tak budu dobrá.“...

HAMERÁK

Přicházím k Loděnici a přemýšlím: „Moje první řeka, proč zrovna Hamerák? Proč jsem nejela radši poprvé na Sázavu nebo nějakou jinou řeku? Jestli toto přežiju tak budu dobrá.“

Konečně vcházím do areálu, všechny pozdravím a zjišťuji situaci, autobus má zpoždění. „Paráda.“

Nakonec přijede, my nasedáme a odjíždíme. „Konečně!“

V autobuse to celkem pomalu ubíhá a já se za chvilku nudím, tak začnu povídat o všem možným, což mi vydrží až dokonce cesty. Málem bych zapomněla, skoro mi chvilku po vyjetí spadla loď, byla to celkem legrace.

Ano, jsme tady. Vůbec netuším, jak se ta vesnice jmenovala, zato vím, že jsme tam s vlekem nemohli najet, ale nakonec se to po odpojení vleku zvládlo.?

Ubytovali jsme se a někteří se vydali na jídlo, však my, kteří jsme měli jídla přebytek, jsme zůstali v tělocvičně a hráli ping-pong.

Ráno mě někdo probudí a oznámí mi, že za čtvrt hoďky mám být nachystaná v autobuse. „To mám jako všechno stihnout? Proč musím tak brzo vstávat? Kolik je vůbec hodin?“ Nějakým zázrakem jsem to stihla, sedím v buse a skoro spím.

Jedem a já se divím, že tam ještě nejsme. Vždyť říkali, že je to kousek. Po půl hodině jsme na místě, vystoupím ven a málem umrznu. „To je ale strašná zima. Ještě, že jedu až odpoledne. A hlavně, že nejedu tu horní část! To bych nepřežila.“ Jdu se s ostatními kouknout na trať, kterou naštěstí nepojedu.? Dojdeme k Hameráku a já vidím potok,který zatím sotva teče a branky dost nad hladinou. Je holt vidět, že rybník ještě nezačali vypouštět. Ostatní se hned začnou bavit o tom, jak je to nejlepší jet, skoro tomu nerozumím a pouze slabě se orientuju. Je pro mě totiž dost těžké představit si hladinu o půl metru výš. Jdeme od brankoviště k brankovišti, já se postupně dozvídám pravidla a jen žasnu nad tím, že to sjedou a neutopí se.

Vrátíme se akorát na výklad trati, kterou jsme právě skoro celou prošli a opět poslouchám, jak je to nejlepší jet. Závodníci neboli ti, ,kterým je dost let a nebojí se vrchní část jet, mají chvilku do startu, tak se vydáváme dolů, abychom je viděli na 4 brankovišti.

Stojím a koukám na tu bílou vodu. „To že mají jet? A neutopí se? Doufám, že to zvládnou. A trefí branky.“ Pak už jede jeden závodník za druhým a už se objevují i naše čísla. Ne všichni trefili všechny branky, ale to nevadí, hlavní přece je, že to všichni přejeli ve zdraví a nepřeklopili se. ?

Sejdeme náročnější část trati a čekáme, až ti lepší z nás dojedou do cíle, znova sjedou vršek a vyzvednou nás na startu našeho závodu, aby nám mohli dělat doprovodné záchranáře. Dojedou, na mě až moc brzo. „To už jsou tady? To už pojedu? Zvládnu to? Ještě, že Verča jede se mnou.“

„No a start!“ Když to slyším, tak mám za sebou už rady od Verči a vím, jak asi trasa bude vypadat. Vyjíždím a první branku projedu.? Jedu dál a snažím se jet co nejpřesněji za Verčou, nějaké branky mi utečou, ale to přeci nevadí, byl to můj první závod. Dojela jsem do cíle a o to mi přeci šlo. ?

Po tom co dojede a odpočine si poslední z naší grupy, jedeme dál, až do místa, kde nás čeká autobus. Za tento úsek, kdy jedeme za sebou máme dokonce dvoje krysení, Tajdovi a mně se podařilo si zaplavat. ? Ještě, že to bylo skoro na konci trasy.

Sedím v buse, jedeme na losování a vyhlašování, náš vlek je narvaný, až se divím, že to unese.

Tak vyhlašování se nakonec nekonalo, přesunulo se na další den na ráno, byli totiž nějaké zmatky, které zavinili závodníci. Po losování, kde plno lidí vyhrálo, bohužel málokdo byl od nás, se vracíme do tělocvičny. „Konečně jsme tady. Jsem tak unavená.“

Najím se, chvilku povídám a jdu si lehnout, vždyť to zejtra jedu znovu…

Ráno jsem opět probuzena, ale tentokrát mám půl hoďku, zato si musím celkově zabalit, takže nestíhám jako včera ráno a i dnes se stal zázrak, stihla jsem to. ?

Dojedeme na už známe místo a jdeme na vyhlášení, jsem zapomětlivá, takže už netuším, jak se kdo umístil. ?

Tentokrát už ve větším počtu někteří z nás sjedou vršek trasy, naštěstí opět beze mne. Já a ti, kteří dobrovolně anebo nedobrovolně, i tací mezi námi byli, čekali na startu našeho včerejšího závodu, abychom si tentokrát tréninkově sjeli tento krásný potok.

Uf, už je to za mnou, zdálo se mi to mnohonásobně těžší, než samotný závod, ty přejezdy a zastavování ve vracáku mi vzalo dosti sil, málem jsem se několikrát vyklopila..? Nakonec jsem dojela naprosto zničená, ale úplně suchá.

Vylezla jsem na břeh a oddechla si. „Dojela jsem, zvládla jsem to!!! Ta loď je tak těžká! Kde ten bus je?“

Dojdu k busu i s lodí, kterou někdo jiný, moc hodný, táhne na druhé straně. Převleču se z toho smradlavého a hlavně mokrého neoprenu, přivážu s obrovskou pomocí ostatních svou loď. „Děkuju vám! Doufám, že nespadne..?“

Jedem, ani si to moc neuvědomuju, jelikož většinu cesty prospím, nebo se učím. Když dojedem, je ještě odpoledne.

„Byl to krásný víkend! Jsem moc ráda, že jsem jela. Odhodlat se jet zrovna na tuto řeku, bylo supr.“

Moc děkuju za krásný víkend Moňa

Jihlavka byla první řeka, kterou jsem jela....

Jihlavka 2010

Jihlavka byla první řeka, kterou jsem jela.

Od loděnice jsme vyrazili pár minut po čtvrt na osm. Jeli do Mohelna. Nasedali jsme pod jezem v Mohelně. Ze začátku u toho jezu se mi moc nechtělo na vodu, protože tam bylo chladno a stříkala tam voda, ale když jsme kousek jeli, už to bylo lepší, i když byla pořád zima. Ještě před odjezdem nám Verunka vysvětlila takovou hru, že než napočítá do pěti, tak musíme stát u břehu a držet se a když to stihneme tak máme bod, a nebo když uvidíme někde z řeky vyčnívat nějaký kámen nebo trávu, tak pod tím ve vracáku můžeme zastavit a někdo nám to uzná, tak máme bod.

Když jsme potkali první vlnku, tak jsme zaparkovali u jejího levého břehu a trénovali jsme přejezdy. Před prvním jezem se Verča šla podívat, jak to vypadá, a pak jela první. SJÍŽDĚT JEZY MĚ BAVÍ a JEZDIT V PEŘEJKÁCH taky. Pak jsme jeli a jeli a jeli, občas jsme někde zastavili a udělali jsme si pár přejezdů a jeli jsme dál. Byla to docela sranda. Jednou, když jsme dodělali přejezdy, tak Verča vyhlásila soutěž o to, kdo první najde Adama. Byl na břehu pod vlnkou a dal nám DATLE, mňam. Pak jsme jeli dál, až jsme dojeli nad most, tam na nás už čekal autobus, ve kterém jsme se mohli nasvačit. Byly tam moc pěkné ovečky a někdo vedl krásného hnědáčka do statku. Když jsme jeli dál, potkali jsme pár vlnek, jenomže ta jedna byla EXTRA zlomyslná, protože se na ní cvakli: Svaťa, Lidka a bohužel i já. Vykrysila jsem ale ztratila se mi bota - “chudinka“. Jeli jsme dál, na dalších vlnkách jsem si už dala větší pozor na náklony, naštěstí už jsem se nevyklopila. Přejeli jsme pár jezíků, ale nejlepší byl ten na konci. I když se to dalo sjet jenom v jednom místě lidi na Barakách to sjížděli jinde – zasekli se, háček málem přepadl dopředu. Kormidelník vylezl z lodi a začal se odstrkovat pádlem a rychle naskočil do lodě. Pak jsme to sjeli my. Bylo to supéér, jeli jsme dál a na konci kdo chtěl, dělal eskymáky. Na závěr jsme nemohli najít autobus, ale když jsme vjeli za zatáčku, uviděli jsme ho. Pak jsme jeli zpátky.

Jihlavka byla fakt SUPÉÉÉÉR :-)